Kaviár jen pro přátele (1969)

Brilantní satirická komedie, která je postavená na skvělých hereckých výkonech a zdařilém scénáři, jehož autorkaBohumila Zelenkovánámětově čerpá z pokřivených mezilidských vztahů. Jde o názornou a velmi přesvědčivou ukázku toho, že jakmile se do přátelství začnou míchat peníze, skončí to vždycky špatně. V podstatě ani léta tomu neubrala skoro nic na aktuálnosti. (85%)

Veľmi dobrá televízna inscenácia pranierujúca pokrytectvo a spoločenskú pretvárku v medziľudských vzťahoch. Jednoduchý príbeh peňažnej pôžičky na kúpu chaty odhaľuje pokrivené vzťahy rodín starých priateľov, ktorý postupne nadobudli rôzny majetok a spoločenský status, takže už sa nedokážu úprimne porozprávať a dôverovať si. Herecké výkony sú výborné a Vladimír Menšík si dovolí aj pár fórikov možno aj mimo scenára. Žiaľ produkcia je televízne priemerná a herci plávajú len v takej atmosfére ako si sami vytvoria, čo na druhej strane nie je úplne málo. Na poriadny film je to však stačí len napoly. 70%

Lehce nadprumerna televizni inscenace o tom, jak si spravne pujcit na chatu, vypada to, ze je to hodne narocna takticko-psychologicka hra patriotu. Delka tak akorat na centralni myslenku, sehrano taky na solidni prumer. Jen jde ponekud proti srsti ten vsudypritomny sexismus, kde to vlastne cele vicemene takhle hnoji ty zeny, prece jen, dokud spolu panove spavali v mladi pod stanem, tak to byli jeste kamaradi, ze, zatimco ted uz jsou jen spolupojidaci kaviarovych chlebicku, ktere na ne manzelky mazou.

"Kam nemůže čert, tam nastrčí přítele...".  Hodně smutná (byť výborně obsazená) inscenace o lidském pokrytectví. Ve světě, který"není stavěný na opravdové přátelství" a v němž"existují jen společenské styky",by se mi žilo ouzko. Naštěstí mám ale kolem sebe pár lidí, jako je v této inscenaci pohodář Honza (věčně usměvavý Vladimír Menšík). Nechtěl bych se totiž na všechny kolem sebe jen usmívat  a hrát před druhými divadlo...

Docela případně podané lidské charaktery skrze několik dvojic dlouholetých přátel, které se mezi sebou pokrytecký předvádějí a přitom si nedůvěřují a doma ty druhé pomlouvají. Nejhůř to samozřejmě schytá ten jediný, který se nepředvádí a je upřímný. Protože něco takového je těm ostatním krajně podezřelé. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi dávno začátkem 90. let odešel z jednoho večírku, protože jsem se úplně fyzicky začal dusit, jak se před sebou ti mi ještě nedávno docela normální  kamarádi začali předvádět, kdo se čeho už domohl. A to byl také začátek konce našeho kamarádství, k takovým maloměšťáckým lidem jsem už bytostně nechtěl patřit.