Karamazovi (2008)

Rád čtu recenze, které film dohnal k tomu, aby jejich autoři řekli něco o sobě, ať už se to filmu týká nebo ne. Zde to byla Faidra*****. Já se jí rovnat nebudu, přestože i já mám s tímto románem a jeho inscenováním svoji historickou zkušenost. Jako patnáctiletý jsem byl okouzlen Josefem Vinklářem v roli Smerďakova (divadlo 1967). Přestože moje nadšení (a s tím i zájem o Dostojevského) časem přirozeně vyprchalo, hodně zůstalo. Především jeho popis (Běsi, ale i jinde) zla: jak se sdružuje, jakk houstne a graduje, jak propuká, a jak se rozptyluje, aby se shromáždilo a působilo někde jinde. Zelenkova adaptace mě také příjemně překvapila; vůbec by mi nevadilo, kdyby se bratři jmenovali jinak a divák musel k jejich původním jménům dospět z postav samých, ani jméno Karamazovi se tu nemuselo objevit.

Divadlo a film v jednom. Neskutečně poutavé drama, které se odehrává jednak v divadelním představení, tak kolem něj. Nabité českou hereckou elitou, která hraje jak divadelní, tak filmové role a přechází mezi němi během okamžiku a naprosto přirozeně. Film probudí i kulturou nepolíbeném člověku touhu po divadle a Dostojevském. V prvních minutách jsou pocity z děje smíšené a zdá se, že půjde o divnou českou komedii, jakmile ale herci začnou zkoušet hru, zůstane divák usazený do židle z ovetřenou pusou až do konce. Neuěřitelný výkon 9,5/10

Hybrid medzi divadlom a filmom. Keďže však oveľa viac bavila tá divadelná zložka, v ktorej vyniká Ivan Trojan, tak sa ponúka pochopiteľná otázka. Prečo si radšej nedať prachobyčajný divadelný záznam? Jasne, oceňujem tú snahu vytvoriť niečo iné, v tej českej filmovej kotline. Kulisy tomu sadli tiež dobre. Ale chcelo to rovnocennú civilnú zložku, aby človek tie odskoky na cígo nebral ako zdržovačku.

Tahle filmová adaptace není jen interpretací klasiky, ale silnou existenciální výpovědí o vině, víře a odpovědnosti. Zelenka bravurně kombinuje hereckou zkoušku s osobními příběhy postav. Film působí jako mozaika emocí, názorů a vnitřních dramat. I přes hluboké téma nepůsobí těžkopádně, naopak. Je napínavý, místy překvapivě vtipný a hlavně lidský. Prvotřídní herecké výkony vše jen umocňují. Ivan Trojan jako starý Karamazov je přesný a intenzivní, Igor Chmela, David Novotný, Martin Myšička a další mu zdatně sekundují, a celý ansámbl funguje jako sehraný orchestr, kde každý tón má své místo. Co činí Karamazovy opravdu výjimečnými, je ale atmosféra. Syrový industriální prostor ocelárny kontrastuje s emocemi postav a dává celému filmu nezapomenutelný vizuální i zvukový charakter. Podmanivá muzika a skvělá kamera celý snímek povyšují na maximální úroveň. Kontrast mezi zkouškou hry a nečekaným osobním dramatem pronikajícím do reality natáčení vzbuzuje otázku, co je ještě divadlo, a co už je skutečnost. Dokonalé.

"Chtěl jsem použít ty proklaté uvozovky a napsat sem nějakou modrou citaci z této podívané, ale musel bych sem nejspíše opsat celý scénář, abych vyjádřil tu komorní velkolepost!"Jak jste nejspíše uhádli v úvodní citaci není žádná parafráze Karamazových, ale pouhá myšlenka toho, že tohle je dramatické monstrum. Často zanevírám (a ne jenom já) nad českou tvorbou, která se může zdát nabouraná oplzlými komediemi divných tvůrců, kteří jenom pořád opakují ty stejně nejapné scénáře. Ale ve skutečnosti jsem zemí, ve které nejen vzkvétali kinematografické skvosty, ale dodnes tu a tam vyroste místo plevele krásná kytička s barevnými květy a magickou vůní. Karamazovi možná nejsou překrásnou kyticí, tedy alespoň ne svými tématy. Surový, melancholický divadelní drama s herní adaptací významného vrcholového díla Dostojevského. Hru Zelenka zasadil do zajímavého prostředí a oblepil unikátními nálepky a zahalil lehkými nejastnostmi. Pod rukama se mu tak zjevil kuriózní snímek o brutalita a jejími následky nabitý genialitou původního díla jež je dokonale přeneseno na prkna Dejvického divadla ansámblem vynikajících tuzemským herců.