Ztraceni v Mnichově (2015)

"Mnichov" a "Atentát" už ztratily historický význam. Staly se vnitřním majetkem každého jednotlivce, tedy každého, kdo je schopen a má náladu o nich uvsažovat a je hodnotit. Fakta ztratila smysl, smyl má jen naše vnitřní uspořádání. Film Petra Zelenky tomuto konceptu odpovídá velmi dobře a návrat k tomuto problému je na místě.  - Jsem přesvědčen, že "Mnichov" byla zrada, ale přišla nám vstříc, a to ne díky Benešovy, pouze shodou okolností, neboť je známo, že okolnosti se občas shodnou.

Co to bylo kurva za slátaninu?? To měla být nějaká reklama na to, jakej je bordel ve filmovým průmyslu?? Nebo se v průběhu natáčení ten film fakt tak rozesral?? To, že koukám na něco, co je sice velká blbost, ale je to takové neotřelé téma, tak dejme tomu, ono to nějak začne, někam se to začne vyvíjet, začne to dostávat nějaký děj, příběh, a pak jeden záběr - šmik, střih, finíto, najednou koukám na cosi jako dokumentární film o filmu, kde se to postupně sere jedno za druhým, tak to mě fakt nasralo.

Co to ku*va bylo? Ten režisér si očividně myslel, že je nějaký mastermind, když tam chaoticky každých deset minut měnil hlavní dějovou linku, ale bylo to jen neskutečně otravné. A ty scény na sebe ani příliš nenavazovali, působily jen jako nějaký spletenec myšlenek tvůrců. Jediný důvod, proč to není odpad je, že v tom spletenci bylo i pár nápadů, které byly sledovatelné.

„Sir P promluvil...“A stálo to za to. Film stojí na ústrednej myšlienke o nájdení papagája, ktorého vlastníkom bol  Edouard Daladier, predseda vlády Francúzska, jeden z tých štátnikov, ktorí podpísali Mníchovskú dohodu. Na tomto fakte, ktorý predstavuje jednu zložitú kapitolu histórie českého národa, je postavená mnohovrstevná absurdná komédia. Viete čo? Z celej historickej „pravdy“ ma trápila len  jediná otázka – či sa papagáj žako môže dožiť 70 rokov. Úroveň hlasného smiechu som dosiahla vo chvíli, keď sa ukázalo, že hlavný hrdina, neúspešný novinár Pavel, má silné alergické prejavy – ktoré nespôsobuje alergia na perie, ale vyvoláva ich rodinná trauma z Mníchovskej dohody. Koho napadlo poňať druhú polovicu ako film o filme neviem, ale výsledok je výborný. Mnoho neznámych tvárí, potešil ma výber Stanislasa Pierreta, riaditeľa Francúzskeho inštitútu Srbska. Za neúspech (a bývalé krivdy) sa treba na niekom vyvŕšiť. A tak sa český filmový štáb vrhne na francúzskych kolegov. Vyrábanie rekvizít – umelého papagája a hlavne jeho exkrementov vo mne evokoval zastieranie dôležitých faktov a nahrádzanie práve spomenutým. Naše médiá?

„Chtěl jsem začít dialog o naší společné minulosti. Ale vy jste si to opět všechno vyložil po svém. Já vaší mentalitě vůbec nerozumím.“Já se přiznám, že když jsem vidělZtracené v Mnichověpřed 7 lety poprvé, moc jsem nerozuměl Zelenkovu záměru a pamatuji si, jak jsem dle dokumentárního úvodu čekal snímek dle skutečných událostí a pak si zmaten vyhledával, zda ty kauzy s papouškem a úmrtím francouzského herce v Čechách jsou vážně reálné. :o) Zřejmě jsem již na Zelenkův (možná vrcholný?) snímek dozrál, protože dneska jsem si dohledal už jen to, zda se může papoušek žako skutečně dožít 60–70 let (prý ano!). Když po půlhodině nastal další zvrat a velmi slibná absurdní tragikomedie se s navrácením se v časové linii proměnila v další mystifikaci s filmem o filmu, přepadlo mě tušení, že teď už Zelenka silný potenciál pokazí – jenže nestalo se a Zelenkovi se podařilo zachovat dostatečnou zábavu i s obrácením počátečního konceptu, nadále překvapovat nečekanými zvraty i dojít k velmi zajímavým postřehům. Že je Petr Zelenka přímo specialistou na podobné mystifikace, vím už dávno, ale zpětně mě příjemně překvapilo, jak má zde celý ojedinělý koncept propracovaný, kdy i nějaký ten původně rušivý prvek se dočká časem vypointování nebo je alespoň využitý na funkční vtip (i ty bílé ptačí výkaly jsem Zelenkovi odpustil, když mě při odhalení jejich „původu“ odboural hláškou„Jaký štěstí, prosím tě? Dyť mě nepos*al pták, ale rekvizitář.“). V někdějších komediích si to často mezi sebou různě vyřizovali Francouzi s Brity, ale postavit proti sobě Francouze a Čechy... to je zase další vydařený nečekaný nápad speciálně od páně Zelenky, díky němuž jsem si navrch užil také řadu spontánních odkazů na francouzské herce a filmy. Alternativní výklad pozadí Mnichovské dohody '39, odprezentovaný v jednom z dialogů, mě zaujal už dřív, poťouchle mě ale rovněž pobavila paralela s osudem natáčeného filmu, která jeden z možných důvodů existence takového alternativního výkladu sice svérázně, ale částečně i možná trefně dokreslí. Inu, svést vinu na někoho jiného či jinou okolnost, to už bývá někdy v zapeklitých situacích taková menší tradice nás, lidí...[90%]