Rok ďábla (2002)

Režisér Petr Zelenka se ve snímku Rok ďábla snaží odvyprávět příběh zpěváka Jaromíra Nohavici a kapely Čechomor. Zvolil směsici žánrů hudebního, zdánlivě životopisného a dokumentárního. Na první pohled může film působit jako dokument, avšak oproti klasickému dokumentárnímu filmu zde není pracováno s čistě autentickým materiálem. Snímek se zaměřuje na období spolupráce Nohavici s kapelou Čechomor, přičemž další významnou postavou je i hudebník Karel Plíhal. Film se dotýká také osobních slabin jednotlivých protagonistů, například v případě Jarka Nohavici tematizuje jeho boj s alkoholovou závislostí. Ačkoliv se stylem, strukturou i kompozicí může film jevit jako zachycení skutečných životních osudů těchto hudebníků, jde spíše o jejich autorskou rekonstrukci. Divák si přitom nemůže být jistý, které situace jsou založeny na reálných událostech a které jsou zcela smyšlené. Právě tato vědomá hra s hranicí mezi realitou a fikcí může vést k vytvoření mylného obrazu jednotlivých postav. Film lze vnímat jako osobní poctu umělcům a přátelům Petra Zelenky, avšak v očích běžného diváka může tato forma zároveň vyvolávat zmatení a potenciální dezinterpretace zobrazovaných osobností. Postava holandského dokumentaristy Jana Holmana ve filmu funguje jako metafikční prvek a zároveň jako pojítko s realitou, nicméně v celkovém kontextu snímku může působit nadbytečně. Podobně i postava Jaze Colemana mohla být uchopena úsporněji. Zejména pasáž rituálu, umístěná téměř v závěru filmu, nepůsobí zcela organicky a narušuje do té doby relativně soudržnou strukturu vyprávění. Herecké výkony těžko posoudit, když „herci“ vystupují sami za sebe.

Viděl jsem to prvně až teď. Před 23 lety mě to nezajímalo. Kouknul jsem se na to teď kvůli Nohavicovi, ale o něm to není, jen tam vystupuje. O čem to je? O Zelenkovi. O tom, jak Zelenka umí/neumí točit (rádoby)vtipné mystifikace. U Mňágy mě to ještě bavilo, tady už ne. Koukám, že to dostalo plno Lvů, ale za co? Jako film to nefunguje, pokud to mělo nějakého Lva dostat, tak jedině za kameru, ta je výborná, jinak je to ptákovina.

Možná v jádru nevinný a milý snímek v sobě bohužel nese v dnešní době kontroverzi spojenou se samotným hlavním protagonistou, proto cítím potřebu se hned ze začátku vyjádřit, že sice nesouhlasím s některýmiNohavicovýminázory, nechápu jeho přijetí Puškinovy medaile z rukou ruského diktátora a píseňpočkáme co řekne pán prezident USApovažuji za zhovadilost nejvyššího kalibru, v níž klesl písničkář ještě hlouběji než jiný níže zmíněný jeho kolega s některými nedodělanýmineevergreenypo pádu opony. Někteří mí blízcí přátelé kvůli tomuto všemu Nohavicu odmítají poslouchat či jím dokonce pohrdají. Druhé snad ještě jakžtakž snesu,ze zásady se mi však příčí nekonzumovat kvalitní umění, pokud je autor kokot,ostatně hrdě kráčím vBarthesověduchu,kdy autoru jakákoliv umělecká propietka po vydání lidu už dávno nepatří(ostatně i kHarry Potterovicítím možná až přílišnou nostalgii, třebaže se v současnosti jehoautorkačasto vyjadřuje dost jako zhryzená kráva, nehledě na to, že totálně podělaladalší nadějnou filmovou sérii, načež schválila skrz naskrz stejnou adaptaci svých kniha pečlivě tak zmátla chudákaChrise Columbuse). I k protagonistovi Roku ďábla cítím dost silnou nostalgii pro ono očividné zpívání Hlídače krav, Když mě brali za vojáka a Komety u táboráku, tak hlavně pro básnické a ideové bohatství jeho skladeb - vždyť i díky fucking poslednímu (tuším) albuMáma mi na krk dala klíč(ano, to samé album, v němž seStaré dobré časynomen omen ohlíží na dobu socíku se vším všudy) a především kvůli písniJe ti to líto, která je nádherným ohlédnutím za lidským životem, jsem měl na Spotify Wrapped Nohavicu jako o jednoho ruského zpěváka navíc. Snad proto byl zážitek po shlédnutíZelenkovafiktivního dokumentu mírně neobjektivní, pokud by mě však Jaromír Nohavica (a další spoluzpěváci ve snímku) nebavil, neměl bych potřebu to sledovat. Snad i proto vlastně měly sílu i zdánlivě devilní či divné části Nohavicových monologů jako:(alkohol pro mě představuje) klid, mír, pohodu... když člověk leží ožralý na zemi...Obecně je osobní téma konfrontace s alkoholismem a života v abstinenci neskutečně těžitelné, silně melancholicky je též rozpracován vztah Nohavicy sPlíhalem, jehož do absurdna zdůrazněná plachost a strach z lidí (s čímž se jde ztotožnit) se následně stává Nohavicovým motivem k hraní s Čechomorem, kteří mi též byli nostalgickou vzpomínkou na skvělý koncert v Madridu před rokem. Odtud je samozřejmě jednak klasická Nohavicovateorie alkoholického kopce, jejíž podstata je možná na hraně pseudovědy, ale svoji živelnou nadsázku nezapře; a jednak jedna z nejsilnějších scének snímku, kdy Jarek Nohavica a Čechomor zpívajíMladičkou básnířku, v jádru velmi silná a osobní písnička, neboť kdo v životě nepoznal alespoň pár takových mladičkých básnířek, že? Na pasážích s Čechomorem se nejvíce projevuje možnáaž přílišná idealizace Nohavicy, kdy v jedné scéně zpěváci kapely diskutují, zda jejich idol nosí trenky či slipy, jen aby si uvědomili, jak je on vlastně mysteriózní osobnost. Zřejmě jsme se u toho Barthese nepoučili. Podobně absurdně na mě působila i scéna, kdy se Nohavica vydává na místo, kde napsalKdyž mě brali za vojáka,zoufale ale nemůže najít správný pokoj 313, protože se čísla pokojů měnila. (Tuto část apaticky kritizuji, jednak tím ale popírámChestertonovunutnost příslušnosti k místu, jednak mě samého,ostatně mi to připomnělo právě moment tři roky zpátky, kdy jsem na Lanzarote v zapadlé plážové vísce Caleta de Famara navštívil restauraci Sol, kde mělKarel Krylnapsat Ignáce, a ptal se nic netušící obsluhy na tehdejšího tuším kuchaře či číšníka, kterého ve vzpomínkám geniální písničkář zmiňuje.Jako by nějak záleželo jak na místě, tak na autorovi......jo ana tom Key Westujsem před půl rokem taky nebyl omylem, lol) Na Kryla ostatně vzpomíná i Nohavica v dokumentu, nepatrnou zmínkou o jeho smrti, což lze vzhledem k jistým velmi pravděpodobným skutečnostem lze brát velmi kontroverzně. Nechci však soudit, protože co já vím o životě mysteriózního ostravského barda, že? Čistě pragmaticky a kriticky mě pozitivně překvapila několikajazyčnost snímku, zapojení zahraničních prvků v čele s charismatickýmColemanem. Až satanistický koncert v lomu je geniální. Srdcem dokumentu je zcela účelněKarel Plíhal, jeho rozplynutí se působí hrozně autenticky, neskutečně přirozeně v rámciavantgardního(spíšepunkového, řekl bych) vyznění snímku. Jednak to vysílá až neskutečně nereálnou zprávu, že lze jen tak odejít - což reálně lze, alespoń v zemích, kde není eutanázie sprosté slovo - a jednak to jen završujefalešnou autentičnost filmu. Vysvětlím. Všichni víme, že jde o fiktivní dokument, všichni víme, že jde o scénáristicky dotažené absurdity. Alespoň to tuším. Přesto však kombinace elementů kamery z přelomu tisíciletí, dokumentárních vyprávění jednotlivých aktérů, koncertních záběrů a jednoduše těch starých dobrých časů, kdy šlo realitu pořádně zaznamenávat jen na kameru a ne na smartfouny, jako dnes, toto vše mi dává silné pocity příjemné a uklidňující autenticity, která mi chybí v dnešní době, kdy digitálně mohu mít naprosto cokoliv a jsem propojen s celým světem.V poslední době cítím, že pro mě už fikce nemá smysl, i díky tomuto snímku si však uvědomuji, že mi možná stačí fikce, které věřím.

Musel jsem přijet do Drážďan v roce 2024, abych se podíval na český film z roku 2002 :-D Dává to smysl a asi tomu tak mělo být. Celý zážitek byl umocněn, že jsem Rok ďábla mohl vidět v malém kině v bývalé továrně čili ukázka projektu, jaký známe u nás například v Ostravě nebo Zlíně. Potěšilo mě, že se v tomto kině jednou měsíčně konají tzv. české filmové středy, v rámci nichž se promítají naše snímky. Já jsem měl štěstí právě na Rok ďábla. Uvědomil jsem si, že jsem odPetra Zelenkyneviděl jen ty jeho dva hudební polo/pseudo dokumenty. Němečtí diváci se hlasitě smáli a já s nimi. Přitom zachycení místy až absurdního humoru lze stěží přeložit. ChytlavéNohavicovypísničky zase naopak překlad ani nepotřebují. Přiznám se, že moc neznám tvorbu ani osobnostKarla Plíhala. Kdybych měl hodnotit na základě tohoto filmu, považoval bych jej za velmi podivného člověka. Nedokážu však posoudit, co všechno v souvislosti s ním byla fikce a co realita - mimochodem německé kolegyni jsem potvrdil, že Plíhal stále žije, samovznícení i pohřeb byly fikcí.

Hudební dokument, který míchá fakta, fikci, fantazii a skutečnost. Hlavními tématy jsou hudba, alkohol, zázraky. Do Česka přijíždí vyléčený alkoholik Jan Holman, který v naši vlasti natáčí dokument o léčbě alkoholiků. Prvním alkoholikem, který se v jeho dokumentu úspěšně vyléčí, je Jaromír Nohavica, na kterého dohlíží jeho „strážný anděl“ Karel Plíhal. Plíhal zinscenuje vlastní pohřeb, na kterém hraje kapela Čechomor, která se mu tak zalíbí, že ji doporučí Nohavicovi. Ve výtazích luxusních hotelů hraje na housle Karel Holas, který se během jedné jízdy výtahem setká s Jazem Colemanem, bývalým zpěvákem Killing Joke a dirigentem opery v Sydney. Jaz nabídne Čechomoru něco naprosto úžasného: turné se symfonickým orchestrem. Čechomor se však vydává na turné s Nohavicou, kterého se účastní také Holman, fascinován tajemstvím tvorby písničkáře Nohavici, a během turné je potkávají různé zázraky. A zde začíná být film poněkud nepřehledný, nejasný a divák (tedy já) má problém rozlišit co se doopravdy stalo a co je jen fiktivní děj. Jedno je však jasné: Nohavica bez alkoholu, bez nahrávacích společností a pozornosti médií celkem dost osaměl. Chvílemi to bylo celkem vtipné, ale celkově jsem se spíše nudil a jelikož nejsem fanoušek žádného českého interpreta, který vystupuje v tomto filmu, dávám tomuto filmu 3* za snahu.