Kadeř královny Bereniké (1993)

Lež; co s ní?Od člověka vůči jinému člověku představuje dočasné východisko; směrem k „vyšším mocnostem“: s jistým následkem trestu nejvyššího. Jelikož první věta přímo souvisí, či navazuje na druhou, lež jako taková je nepřípustná, i když snaha jakkoliv ji napasovat se přímo nabízí, momentálně vyhovuje a krátkodobě řeší neřešitelné • Ano, v tomto směru bych ráda ovlivnila proudění času zpětným chodem, kdy herectví bylo výsadou, prestiží, noblesou a způsob, jakým byly dialogy „sestaveny“ svědčil o autorské inteligenci, duchaplnosti a znalosti pochodů myšlenek lidských v té které konkrétní situaci, spjaté i s minulostí i okamžikem současným.Kadeřale není o scénáristickém, nebo snad hereckém exhibicionismu panaAdamírya jeho význačných hereckých kolegyň a kolegů. /// Ve znalosti období, v němž seKadeřodehrává, značně tápu a spoléhat na Wikipedii bych (sebe) hodnotila jako (přinejmenším) nedostatečnost. Takže zas a znova mohu vycházet „pouze“ ze svých pocitů, které mě nasměrují tam, kam je potřeba, anebo bych to spíš přirovnala k „odezírání ze rtů“ viděného a slyšeného. /// Doba by mohla být jakákoliv a k tomu příslušné kostýmy a interiér (o výsledku s vybranou současnou sestavou herců už ale silně pochybuji, minimálně, co se týče jevištní mluvy). Nadčasovost tkví dle mého mínění, v něčem jiném - v úvodních větách komentáře, který teď čtete.P. S.:můžeme vidět, že i zde lež v podstatě obstojí a učiní některé, kteří se zúčastnili, oslavovanými. Zdá se tedy, že se lež stalaproměnnou, která přetrvává, se zvyšující se kadencí…

Skvostná ukázka slovní ekvilibristiky, jaká se jen tak neslyší. Je to koncert pod taktovkou Oldřicha Daňka pro pětičlenný orchestr, v němž Jiří Adamíra hraje první housle a ostatní mu skvěle přihrávají. Je vzorovou ukázkou toho, jak lze i s minimálními prostředky docílit maximálního efektu. Škoda, že se v současné televizi nenašel žádný pokračovatel tohoto trendu.

Pokud se "umí" text na Daňkově úrovni a pokud k němu přistoupí adekvátní, tj. špičkoví herci, je umělecký zážitek ne náhodou, ale zákonitostí. Dvojlom Daňkova záběru, věrná reprodukce antické skutečnosti a její vyzařování do současnosti, je tu doveden k dokonalosti. Jestliže při pohledu na tuto duchovní pastvu něco zabolí, je to vědomí, že z protagonistů tohoto dramatického střípku-démantu dnes žije jediný: Jiřina Jirásková.

Tak to bylo po čase zase pošušnáníčko, překvapuje mě, že jsem to již dříve neviděl. Nechápu, proč je záhlaví udeno, že jde o drama. Perfektní výstižný slovní šerm bez hluchých míst ne nepodobný anglickému suchému humoru. Hru považuji za velmi zdařilou konverzační komedii, kde pomalu každá druhá věta byla skvělá hláška.

Bohužel kolegyně BOBŠULE tu byla dřív a tam mi nezbývá než podepsat to, co píše ona: EXELENTNÍ a úžasné jak herecky tak scénáristicky (Odřich Daněk napsal nejen zmíněné "Španěly v Praze", ale i "Hříčky o královnách", které rovněž velmi doporučuji! Je strašná škoda, že speciálně J.Adamíra toho nezahrál v kině a v televizi víc - pamatuji se, jak v 70-tých letech se do Realitického divadla chodilo hlavně na něj a bylo skoro jedno v čem hrál...