Kábé (2008)

Zvolna plynoucí a naprosto neokázalý portrét jedné (ne)obyčejné ženy (matky, manželky, dcery, sestry…). Zatímco její muž chátrá ve vězení kvůli "protistátním" názorům, ona si musí poradit s výchovou dvou dcer ve válečné době plné restrikcí a nedostatku. Ale nenastávají zde žádné vypjaté dramatické situace (vše navíc zjemňuje zvolený styl zpětného vyprávění událostí viděných dětskýma očima), tentokrát se přežívá skromně, laskavě, dokonce s milým humorem. Možná i proto zapůsobí závěr hodně silně (a nemyslím ten slzopudný dovětek skoro ze současnosti).

Ťažko môžem hodnotiť menej. Jamada sa vyžíva v nedramatických scénach. Stavia celý príbeh na ohraničenom priestore z ktorého odchádzame len sporadicky. A predostiera životný osud jednej ženy počas obdobia druhej svetovej vojny. Všetko čo jej vojna zobrala bez toho, aby jej hrôzam stála zoči-voči. Veľmi si cením pohľad Japonskej strany. Mnohé veci, ktoré sa ich dotýkali boli pre mňa neznáme. A určite ich je ešte viac, ale som rád aj za to málo čo som mal možnosť vidieť. Načrtnutie spôsobu života a spoločenských konvencií fungujúcich ešte na hranici starého a moderného je tu pekne vykreslená ľudskou dôstojnosťou a hlavne postavami, do ktorých sa jednoducho zamilujete. Rovnako je tu príjemná vtipná zložka podaná cez Tadanobu Asanoho. A funguje. Vo filme sa možno nič nedeje a práve preto sa tam deje všetko. Koniec je veľmi emotívny a vychádza len z Jamadovej koncepcie skvelého rozprávača jednoduchých príbehov. Taký novodobý Jasodžiro Ozu - aj keď novodobý je asi smiešne vzhľadom na vek režiséra. Každopádne funkčný a veľmi pekne spravený film. Za tie dve hodiny povie viac ako akákoľvek americká televízna sága. A pritom zostáva stále čistý a významovo krásny.

Jeden z nejdojemnějších filmů, jaký jsem v poslední době viděl. Po jeho shlédnutí snad nemůže zůstat jedno oko suché – moje tedy nezůstalo. Děj je prostý. Manžel je za války za své revoluční názory uvězněn a manželka se s neutuchající obětavostí stará o dvě dcery za pomoci přítele a některých příbuzných, kteří jí zrovna kvůli manželovi neopovrhují. Japonská věznice je sice oproti nacistické učiněným hotelem, ovšem shodného výsledku Japonci dosahují podstatným prodloužením pobytu – a tak je z manželky neméně obětavá vdova. Hlavní roli zde hraje láska mezi manželi a mezi dětmi a rodiči. Yamada je pro mě pan režisér přirozeného zákona. – „Už nejsi krásná jako dřív. Zestárla jsi. Ale teď vidím... Když se na tebe znovu podívám. Jak v hloubi duše záříš! To mi dodává sílu... Kráčet dál.“ – Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byl do Nebe volající válečný zločin, za který nebyli Američani nikdy lidským soudem potrestáni – ovšem Božímu soudu nikdo neujde. Není bez zajímavosti, že ct. Fulton Sheen odvozoval od svržení bomb na nevinné civilisty současný mravní marasmus.

film v ktorom vidime ze vojna zasahuje kazdzu stranu a nerobi rozdieli medzi agresorom a napadnutym. vojaci umierjau na kazdej strane a bezni ludia trpia. pribeh japonskej rodiny pocas WWII ukazuje rodinku kde je otec v uvode filmu obvineny proti rozhodnutiu vlady napadnut Cinu. jeho manzelka Kabei sa musi postarat nielen o 2 dcerky ale aj o uvazneneho muza. skoda ze ma film nehcal chladnym, ale zase je dobre ze netlacil na pilu a z divaka sa nesnazi za kazducenu donutit k slzam. inac by som asi skratil stopaz, 133min bolo trochu privela

Skvelá dráma o vojnovom japonsku z pohľadu obyčajnej rodiny. Miestami trochu depresívne za čo mohol ten ženský vokál, ktorý podľa mňa moc naťahoval a tak trochu koniec, ktorý mi prišiel tak na prázdno a rozprava pri záverečných titulkoch to nenahradila. Za takých 8-8,5 kedže som z nejakého dôvodu nedokázal film pozerať v celku a pauzoval som (a nie nebolo to silou filmu).