Jiná žena (1988)

Woody Allenova mistrovská psychologická studie o životních volbách, sebeklamech, životních šancí a lítosti, a naději. Film je o ženě, která v padesáti letech bilancuje svůj život. Ohlíží se zpět, vidí volby, které v životě udělala, a jak dopadly. Vidí kompromisy, které musela udělat, aby se dostala tam, kde je dnes (velmi úspěšná, vedoucí katedry filozofie, chystá se napsat další knihu), a poprvé začíná chápat, co ji tyto kompromisy stály. Jedná z tragédií lidské existence je, že na rozdíl od počítačové hry máme na život jen jednu šanci, a nikdo nám nikdy neřekne, jak ho zvládnout. Takže děláme chyby, a jednoho dne, když nám je padesát, tak jsme konečně pochopili dost na to, abychom začali dělat správná rozhodnutí. Ale není už v té době příliš pozdě? Tento film na tuto otázku neodpovídá, alespoň ne pro svou hlavní postavu. Nabízí však naději.Děj: Film sleduje padesátiletou profesorku filozofie, která bilancuje svůj zdánlivě úspěšný život. Při práci na nové knize si pronajme tichý byt, kde náhodně zaslechne rozhovory z vedlejší psychoterapeutické ordinace. Tyto rozhovory, zejména výpovědi mladé těhotné ženy Hope, ji donutí zkoumat své vlastní emoce a minulé volby. Marion si uvědomuje, jak potlačovala své pocity a obětovala osobní vztahy kvůli kariéře a společenským očekáváním. Konfrontuje své odcizení od manžela, nevlastní dcery a přátel, stejně jako ztracenou lásku z mládí. Film zkoumá její vnitřní konflikt a touhu po autentičtějším životě, aniž by nabídl jednoznačné rozuzlení. Nakonec Marion nachází jistou naději v reflexi a možnosti smíření se sebou samou.

Spisovatelka zjistí, že přes větrací šachtu slyší příběhy pacientky jednoho psychiatra a souběžně s tím začne postupně poznávat sílu svého sebeklamu, absenci či zablokovanost svých emocí a zpochybňovat vše, o čem si myslela, že má v životě jisté, jako třeba oblíbenost u svých přátel a vztah se svým partnerem (je tam podobný motiv jako ve filmu 45 years). Genu Rowlands jsem si zamiloval v Love Streams (John Cassavetes), tady podává podobně silný výkon. Ačkoliv tu jde poznat Allenův rukopis (skákání v čase, lokace do New Yorku a nekonečných společenských setkání, plkání a popíjení), tak je to na jeho vkus neobvykle vážné a melancholické (prý se to podobá Bergmanovi, což nemůžu posoudit, protože jsem na něj ještě nedozrál). Hezky vypiplaná je barevná sladěnost celého snímku, kdy je většina kostýmu i interiéru laděná do odstínů hnědé a šedé, hodně podzimní film celkovou náladou i věkem všech postav.

Díky výborným dialogům (často spíš monologům) vydal tenhle film mnohokrát za psychoanalýzu, o kterou člověk ani nemá zájem a přesto se koná. Naprosté překvapení, tento zádumčivý snímek, který jsem velmi rychle přestal považovat za nudný a neschopný mne vtáhnout do děje, mi otevřel pro mne dosud neznámé Woodyho polohy a sféry.

Woody Allen mě nepřestává fascinovat, seznamovat se s jeho neobyčejně pestrou filmografií ve mně pokaždé vyvolává úžas z nezměrné hloubky jeho talentu. Nikdo druhý takový už není, aby nasekal tolik filmů jak Baťa cvičky, a přitom si udržel téměř pokaždé tak vysokou laťku - a zrovna v tomto případě jsem měl neodbytný pocit, že to je zcela mistrovský film, podobně jako třeba o 10 let staršíInteriéry. Dokonalé obsazení a herecké výkony, nádherná kamera, a především umělecká výpověď o našem světě, nad kterou by se dalo dlouho hloubat, a ideálně na ni i umělecky reagovat. Není to rozhodně film pro každého, ale o to radši jsem, že jsem si k němu konečně našel cestu. Myslím, že se ze mě pomalu stává Allenův oddaný obdivovatel - pokud jím nejsem už dávno.

Neprávom obchádzaný skvost allenovskej filmografie. Allen tu vstupuje na terén vážnej psychologickej sondy (robí to občas) a za výsledok by se nemusel hanbiť ani Bergman. Hlavné hrdinky sú brilantné herecky stvárnené a sú stelesnením drámy, ktorá sa odohráva v duši človeka, drámy, ktorá je oveľa mrazivejšia než ten najefektnejší horor.