Jede, jede poštovský panáček (1949)

"Tenfilmjeužzastaraný,vieš.Terazjelistdoručenýpraktickypredodoslaním."Prvý režisérsky počin Jacquesa Tatiho ma veľmi príjemne prekvapil, dokonca ho považujem za jeho najlepší. Táto jeho poriadne bláznivá komédia, odkazujúca sa na nemé grotesky (hoci sa tu, aj v porovnaní s jeho ďalšími komédiami, nezvykle veľa rozpráva), podáva veľmi farbistý obraz francúzskej dediny a robí to veľmi podmanivým spôsobom. Tento svet je plný svojráznych postavičiek, medzi ktorými samozrejme vyniká miestny poštár François v nezameniteľnom podaní samotného Jacquesa Tatiho (tie jeho pohyby jednoducho nemajú chybu). Tati je pri vytváraní komických situácií neskutočne nápaditý, občas je to priam smršť skvelých komických nápadov - najviac príležitosti na nekontrolovateľný smiech poskytujú Françoisove opilecké ťažkosti (nasadanie na bicykel cez plot) a roznášanie pošty na americký spôsob (úradovanie za nákladiakom, pelotón). Pochváliť musím i hravú, typicky francúzsku hudbu, ktorá perfektne zapadá do celkovej atmosféry. Videná reštaurovaná čiernobiela verzia z roku 2013 s dĺžkou 87 minút."Françoisrobísvojutrasuvamerickomštýle."

Tatiho satira na maloměstské poměry začíná velmi vlažným uspávacím tempem. Pak se místní pošťák rozhodne pod heslem dohnat a předehnat své americké kolegy. Od té chvíle gag střídá gag. Nejhorší na. Elém filmu je to, že vedení České pošty ho vzalo vážně a v jeho duchu pravidelně zavádí novinky do provozu.

Nejpříjemnější je nenucená lyrická selankovitost ze začátku (ach ta jiná země, ach ty jiné časy), která u jednoho vytvoří základní hladinu spokojeného pousmívání až tlemení, z níž můžou pohodlně vyskakovat létající ryby smíchu nad jednotlivými gagy, vyskytujícími se jakoby mimoděk, jako něco, co vlastně není to hlavní, což je hrozně osobité a hrozně milé. Vršení „amerikanizačních“ eskapád, kterých se v rozporu se všemi anotacemi dočkáme až v závěru filmu, už na mě fungovalo hůř a celkový dojem byl nakonec spíše rozplizlý.

Příjemně rozverná komedie groteskového charakteru, která s noblesou ukazuje krásy tehdejší doby a francouzského venkova. Modernizace zapleveluje poklidného ducha vznešenosti každé doby, která se neustále zrychluje a zpřísňuje a znepříjemňuje při zavádění a dodržování nových pravidel, předpisů a zákonů. Moderní metody nemusí být vždy tou nejlepší volbou pro místo, které na ní svým charakterem a podstatou není připraveno a ani ochotno na změny přistoupit, když život nabízí tolik prostých krás bez svého neustálého ztřeštěného běsnění. Ale ničemu se nedá natrvalo zabránit a po nějaké době je vše zaváděno jako norma a standard, který má zkvalitňovat životní podmínky lidí. Ale je tomu skutečně tak? Nevytrácí se naopak z života to poklidné rozjímání a vnímání krásna a života, ten romantismus neznáma, který i z obyčejnosti udělá dobrodružství, a který rozvíjí velkolepý svět fantazie a nechává nás ochutnávat, okusovat a pojídat nejchutnější sousta života? Neztrácí se lidskost a nenastupuje pouze technická vymoženost, která zrazuje, chladná logika a kalkul a zvýšená agrese při honbě za snem, který je nám cíleně předkládán? Ale ať je to, jak chce, tady nám pošťák François (dobrý a svérázný Jacques Tati) rozehrává příjemnou zábavu. Díky své dobráckosti, díky své nešikovnosti, díky své popletenosti, díky své horlivosti, díky tomu, že se nechá tak snadno vyprovokovat k napodobování heroických výkonů amerických nadpošťáků. Bodrý panáček je terčem zábavy i vtipů, je poslem radosti a naděje. Z dalších rolí: veselí kolotočáři Roger (Guy Decomble) a Marcel (Paul Frankeur), Rogerova žena Germaine (Santa Relli), mladá a nenaplněná Jeannette (Maine Vallée), zvědavý holič (Roger Rafal), či nerudný kavárník (Jacques Beauvais). Poklidný život ve své vznešené kráse tehdejší doby, zašlá sláva francouzského venkova a oslava života a jeho krás. Navíc velmi zajímavá ukázka života tehdejší doby na francouzském venkově ve své prostotě i jedinečnosti a oslavě.

Mně se tento film vlastně moc líbil... Hlavním problémem však je, že jsem až příliš ovlivněna Funèsovými komediemi (které jsou určitým způsobem opak Tatiho a pro někoho jsou tito dva možná nesrovnatelí... ale -> ). Oba Francouzi, oba velice jedinečné osobnosti a podobný smysl pro humor nabízí řadu srovnání... Vizuální stránka skvělá, ale oproti mému oblíbenému komikovi byl Tati zde až moc tichý a flegmatický (příliš jsem toho bohužel neviděla, takže nemůžu posoudit, jak je to v jiných filmech, ale pokusím se napravit), až to může člověka zmást, zda jde o komickou nebo tragickou postavu (?nebo postavu, která je komická svou tragičností?) a právě proto na mě celkově působí snímek tak trochu rozpačitě. Samozřejmě, že někdo může tento nevtíravý způsob tvoření gagů považovat za zajímavější, ale samozřejmě vždy záleží na názoru... :) Obrazová a ZVUKOVÁ stránka opravdu jedinečná, ovšem z MLUVENÉ složky jsem opravdu na rozpacích.