Janička z Arku (2019)

Tento príbeh rozprávajúci o živote jednej z najznámejších hrdiniek Francúzska je v podstate akousi osobnou poctou Jane z Arku od režiséra Dumonta. Je tu vidieť jeho osobitý režijný štýl a tento snímok je skôr založený na kvalitnej konverzačke, ktorá do hĺbky analyzuje zmýšľanie a konanie hlavnej hrdinky a je zároveň akousi paródiou na cirkev onej doby vo všeobecnosti. Na rozdiel od prvotného muzikálu je toto viac zaujímavejšie a hutnejšie, ale na druhej strane stále akosi nudné a bez nejakých výraznejších momentov. Preto u mňa len priemerné hodnotenie, pri ktorom ale musím vyzdvihnúť mladučkú herečku, o ktorej ešte určite budeme v budúcnosti počuť. 60 %

Johanka Superstarbola ako blackmetalový historický muzikál ironizovaním a výsmechom artového filmu, definitívnym rozložením žánrov a štylistických postupov vytvárajúcich akýsi európsky arthousový kánon posledných dvadsiatich rokov. Film pôsobil ako uškŕňajúci sa bermudský trojuholník, v ktorom miznú všetky zažité filmové postupy a konvencie, tendencie, koncepty, koherencie, a nakoniec aj zdravý rozum. Napriek všetkej fantazmagorickosti a ironickému vyčleňovaniu dokázala miestami stále v plnej vážnosti pripomenúť kvality najsilnejších momentov súčasnej transcendentálnej kinematografie reprezentovanej napríklad filmami Bena Riversa (Zaklínadlo na odohnanie temnoty/A Spell to Ward Off the Darkness, 2013) alebo Carlosa Reygadasa (Post Tenebras Lux, 2012). Autorova tretia práca odkláňajúca sa od jeho predošlej poetiky nultých rokov vytvorila dojem, že objavila široké neprebádané priestory kinematografického anarchizmu. Dumont smelo prehlboval svoje (pre publikum) najproblematickejšie aspekty a bolo nevídane vzrušujúce sledovať jeho mätúce kroky. Viac na:https://www.kinecko.com/johanka-z-arku-ako-tvar-filmovych-post-postmodernit/

Antifilm, filmový anarchismus nebo minimalismus nebo cokoli chcete. Milá dívenka, ale to, co se děje kolem ní, je těžko uvěřitelné.

Marne jsem si delal nadeji, ze by Francouzska produkce konecne plnohodnotne vzdala hold jedne z jejich nejslavnejsich historickych postav. Bohuzel jsem se zmylil, namisto toho vznikl tenhle antifilm a jeden z nejhorsich artovych wtf del co jsem mel tu cest zhlednout. Kdepak nejaky stredoveky sermovacky a mrcaseni kolem boje o kralovskou korunu - film zacne az pred prvni porazkou v Parizi, kratce se mihne zminka o Compiegne a pak vic jak hodinu sledujeme soudni procesy. Je potreba vyzdvihnout fakt, ze se jedna prinejlepsim o ochotnicky vykony a ze rozpocet ma vetsi i Ceska Televize s jejich papundeklovyma kulisama. Bitva o Pariz probiha formou rozhovoru nejakejch lampasaku nekde v kopcich s piskem, takze vsichni vypadaj jak nadrbany, kdyz se s mentalnim brnenim snazej jit do / z kopce v pisku! Tyhle sekvence jsou prolozeny necelyma 10 minutama nejaky mentalni balady a zaberem na Johanku, jak drzi vlajku co ji vetru pleska pres ksicht. A zapomnel jsem utok na Pariz - Johanka sedi na koni a kolem ni jezdej rytiri dokola v ruznych zajimavych formacich, coz doprovazi par statecnych bubeniku - nadhera! Nema cenu ani dal rozebirat ten umornej politickej soud, zkratka tohle je film na spani a nic vic.(27.09.2025)

Od první chvíle je nám jasně dáno najevo, že dospělé vyprávění o Janě z Arku bude - při zachování svobody zero-budget a téměř antifilmařských postupů - jiné než lehkonohá, okouzlující, úsměvná a dojemná muzikálová travestieJeanette: Dětství Jany z Arku. *** Druhý film zpracovává téma střetu dogmatické církve zastoupené klikou starých seschlých mužských s mladičkou znejistělou dívkou, která už netuší, zda je či někdy byla vedená božím hlasem, když se odvážila s rozpačitými výsledky zasáhnout do velkých dějin, a přitom jí nikdo - ani král, ani armáda, ani rodina a přátelé, a nejméně ze všech paradoxně právě církev - nemůže být v jejím tázání a pochybách oporou. Přičemž tupé a kruté mechanismy systému středověké církve, vedení státu a armády neznají jiné řešení, než ji ze svých útrob jako neústrojné cizorodé těleso vyvrhnout. *** Obsah: téma střetu je silný, znázorněný citlivě, pádně, ale pro tentokrát jsem při dívání se nedokázala vstřebat formu, která mi i přes jízlivě parodické a sarkastické prvky připadala především ubíjející, jak byla záměrně a řízeně retardovaná. Vydat se tomu napospas na dvě hodiny bylo pro mě v každém dlouhém záběru protahované utrpení, a i když to zřetelně bylo režijním záměrem, připadalo mi, že to Dumont tentokrát úplně nevybalancoval a nechal se strhnout za hranu únosné sdělnosti. --- Čím víc dní nicméně od toho prožitku uplynulo, tím víc se mi to chce vychválit víc, a i když odmítám zapomenout, že jsem se v průběhu scén reálně nudila a otravovala a nemohla se dočkat, až to pokročí dál, zpětně se usmívám nad tou ďábelskostí, protože mám dojem, že bych si to dokázala pustit i podruhé. *~(31.01.2022)