Janička (2017)

Režisér Bruno Dumont je svůj a tak i jeho pohled na Janu z Arku se liší od jiných heroických filmů, jak je natočili režiséři soustředící se více na její činy a životní osudy. Především více než polovinu příběhu tvoří písně a tanečky, které by se lehce uplatnily i v lecjakém dalším pokračování Let's Dance, nechybí rap a další volné disciplíny. Dumont se určitě nestrefil do vkusu většiny diváků, ale kdo sedne na jeho vláček zábavy a na styl jeho výkladu historických událostí, určitě se pobaví. Já jsem zůstal tak v polovině cesty.

Naletěla jsem na ukázku, kde holčička s tváří andílka říká "Dokud někdo nezabije válku, budeme jen děti, co si hrají na louce a plácají hráze a náspy z bahna řeky Mázy."A pak jsem film protrpěla. Co by asi na tohle zdivočelé ztvárnění jejího  dětství řekla samotná Jana z Arku? Prý že je Bruno Dumont "mistr zakřivené reality." Žádný mistr  jen učedník matlal. Proboha... vždyť ta holčička zpívala (spíš krákala) strašně falešně!!! A i celkově je to neuvěřitelně retardovaný film.

Fuha ... tak toto je asi najväčší muzikálový úlet, aký som kedy videl. Všeobecne nemám rád muzikály, ale Dumont do toho primiešal ešte aj dávku schizofrénie, ťažkopádnej predstavivosti a riadnej dávky recesie. Pre mňa toto bolo len akési pobehovanie dievčaťa hrajúceho sa na Johanku z Arcu po pláži a zo samotného detstva Johanky sa dozviete len pramálo. Jednu hviezdu ale musím pridať za tie metalové vsuvky, pri ktorých mi rozum ostal stáť, že kam sa dá muzikál ešte posunúť. Či zlým alebo dobrým smerom, to už je na každom divákovi. Inak ale tento snímok išiel úplne mimo môj zorný uhol :) 30 %

Muzikálová praštěnost o Johance z Arku s metalovýma a rapujícíma mniškama. Jejich unikátní taneční pohyby přivodí nejeden infarkt - mám matné vzpomínky na to, že tam někdo běhal po rukou jako pokroucená horrorová zrůda. Je film modernisticky duchovní a v pravé podstatě náboženský, anebo silně satirický? Nejspíš na tom ani nezáleží. Je to zajímavá a ujetá jízda, byť hodně traktorová - teda, pomalá a nevyvážená. To není problém, když na to koukáte v kině s kamarádama, doma to ale nejspíš až taková zábava nebude.

Nikdy jsem neměl rád muzikály.Janičkaje ovšem dost svérázný film tohoto žánru, a to už jen tím, že má daleko k muzikálům s dokonale secvičenou choreografií a vytříbeným zpěvem. Vlastně je tomu spíš naopak. Pohyby postav jsou většinou neobratné, a zpěv zde nezřídka sklouzává do nelibozvučných poloh. Jak je tedy možné, že jsou pohyby těl v tomto filmu tak fascinující a plné života, že od nich nedokážu odtrhnout oči? A proč ke mně tak bezprostředně promlouvá to,jakse ve filmu mluví či zpívá, spíše než „o čem“, tedy obsah mluveného a zpívaného textu? Přistupme ihned k příkladům. Janička ve filmu tu a tam, když se hudba svým charakterem přesune někam do španělských končin, tančí cosi připomínající flamenco. Její pohyby jsou však zvláštně neohrabané, nezralé, jinými slovy máme před sebou skutečně dítě, které neumí tančit, tělo, které se učí, tanec, který se teprve rodí. Stáváme se tedy svědky pohybů, které postrádají technickou virtuozitu profesionálních tanečníků, které však přesto (anebo právě proto) ze sebe nechávají tryskat cosi podivuhodně živoucího. Podobně když postavy ve filmu pohazují hlavou nahoru a dolů, napodobují tak posluchače metalových koncertů, avšak způsob, jakým to dělají, tento kód jaksi rozvrací. Dumont se v tomto případě pohybuje na nesmírně tenké hranici, odkud může stejně snadno upadnout do prázdných klišé jako vytvořit cosi nesmírně originálního. V pohybech sice rozpoznáváme, že patří ke kultuře metalu či španělského tance, ale přesto tyto pohyby v sobě mají něco navíc, co toto rozpoznání činí problematickým, čímž se tento kód jaksi rozpadá, a smysl toho, co vidíme, se rozlévá přes jeho okraje. Tato gesta podléhající určitému kódovaní v sobě totiž vždy obsahují jakýsi cizí prvek, jakousi odchylku, která se vzpírá jednoznačné identifikaci. A také tím, že pohyb a zpěv ve filmu postrádají technickou dokonalost, připojuje se k nim cosi, co není pouhým výsledkem tvůrčího úmyslu, nýbrž něčím, co je daleko spíše dílem okamžiku a uspořádání, jehož jsou součástí. Dumont tak dosahuje toho, že nám ve svém filmu ukazuje pohyby, které díky své nezralosti ze sebe uvolňují jakýsi smysl přesahující to, co do nich bylo vloženo jako intence, a tím nás nechává spatřit tělo tak, jak je v sobě, tělo konající pohyby, jejichž smysl přetéká přes hranice toho, co by tyto pohyby „měly znamenat“. Právě proto nikdy nedochází k tomu, že by film upadl do nějakého mustru, neboť pohyby a zpěv postav jsou neustále ve stavu jakési bifurkace, jež nám zabraňuje předvídat, k čemu dojde v následujícím okamžiku. Z toho dle mého uvážení pramení nesmírně živoucí náboj tohoto filmu, neboť v něm ustavičně dochází k něčemu neočekávanému. Dumonta totiž nezajímá zpěv jako produkt ducha, zpěv ovládnutý, nýbrž to, jak se zpěv rodí. A právě v tomto rození nechává vyjevovat něco, pro co se jen obtížně nacházejí slova, něco, co přímo bují životem a co se podle mě bytostně týká těla.Janičkatotiž v žádném případě není intelektuální film, a obsah Péguyho textů není tím hlavním, o co ve filmu běží. Sám Dumont v rozhovorech přiznává, že zvolil Péguyho text zejména pro jeho muzikalitu, nikoli pro jeho myšlenkový obsah. Jde tedy především o tělo textu, o slovní matérii, do níž se obsah teprve zavíjí. A právě způsob, jakým Dumont tuto matérii rozezvučel a roztančil, činí z tohoto filmu výjimečné dílo, jež je pro mě především životem a humorem překypující oslavou těla a tělesnosti.