France (2021)

Myšlienka filmu dobrá, ale tých myšlienok tam bolo rozohraných toľko, a žiadna akoby nebola dotiahnutá. Takže celý film čakám na nejaké spojenie a pointu na záver. Ku koncu bojujem s myšlienkou odísť z kina, lebo asi od polovice sa film v ničom neposúva...vydržím...zbytočne. Odchádzam domov vytočená.

Zcela zbytečný film o zcela marné televizní reportérce, která točí reportáže, ve kterých tu zbytečně riskuje a běhá mezi výbuchy s výrazně namalovanou pusou, tu předstírá cestu s uprchlíky při jejich cestě člunem do Evropy, tu se plytce ptá na zážitky manželky vraha dítěte...Měla by být šťastná i s propadajícím synkem a nepříliš úspěšným manželem. Ale to věčné dilema - chce být slavná, a pak ji to obtěžuje, a pak chce být zase slavná...A pak ta strašná postava ženské, která jí neustále maže med kolem pusy, a pak ta další, která opakovaně ve filmu vyje, protože zpěvem se to nazvat nedá. Jo, a tak dlouhé je to kvůli množství zbytečně dlouhých záběrů, máte prostě dojem, že se vám to seklo, protože významově nechápete. Navíc má hlavní představitelka obličej bez jediné vrásky, působí jako by jej někdo přejel žehličkou, velmi neživotně, a tak je mimika omezená na úsměvy a slzy. Jedna hvězda za překrásné záběry Alp.

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy.

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu.

Moje chyba, pustil jsem si film pro holky, nebo spíš tak nějak mimo pro mne něčím zajímavou nebo vůbec snesitelnou rovinu. France, úspěšná žurnalistika, začne trpět depresemi, a nutí k tomu postupně i diváky. Léa Seydoux to hraje dobře, umí být krásná i ošklivá, k pomilování, politovaní, anebo na facku. Mě tady celou dobu dost s*ala. A k tomu hudba, jako když si někdo zpívá ve sprše. Francie, ty už jsi tedy zažila lepší časy, ve společnosti i kultuře. Tohle bylo utrpení.