Jan Výrava (1937)

Tak to dopadne, když se jinak výborný a sympatický herec pustí do režírování. Námět sám o sobě není špatný, ale spíše než film to více připomíná divadelní hru a výkony herců v čele s trvale vyvalenýma očima páně Štěpánka jsou zde docela tragické. Herci jsou plní patosu, přehrávají a celé to vyznívá spíše komicky.

Film nepôsobí zle ani po 80-tich rokoch, ani po technickej, ani po hereckej stránke. Samozrejme, scény pôsobia viac divadelne ako filmovo, herci pateticky kričia ako by normálne rozprávali, ale to možno pripísať roku vzniku. Charizmatický Štěpánek strháva všetku pozornosť na svoju postavu. Inak sa jedná o zaujímavý historický námet o sedliackom povstaní proti šlachte, ktoré stojí veľa obetí. Akurát dobre nechápem, ako môže byť film natočený k stému výročiu zrušenia roboty, keď sa dej filmu odohráva koncom 18. storočia.

To je divné, že jsem tento film vůbec až dodnes neznal. Jde o hodně kvalitní podívanou, nádherně přehnanou, ale líbivě. Klidně by to sneslo delší stopáž. Dějově to trošku kazí rodinné drama a „revoluci“ je tak dáno méně prostoru. Mohu doporučit. Tak nějak jsem na konci čekal, že Jan začne zpívat Hydrocentrálu.

Rozhlasová éra DUMu, tedy Divadla u mikrofonu, jak se jí začalo posměšně říkat, měla své předchůdce i ve filmu. Zejména ve třicátých letech byly biografy doslova zaplaveny divadlem, či lépe řečeno adaptacemi původních divadelních her. Záměr byl jasný – seznámit mimopražské diváky prostřednictvím filmu s aktuálním jevištním repertoárem, který zahrnuje jak klasiku, tak soudobou tvorbu. Šubertova hra byla ve stejné době (1937) uváděna na prknech pražského Národního divadla a film ji zachycuje v téměř identické podobě, snad jen s tím rozdílem, že Jaroslava Vojtu před kamerou vystřídal Zdeněk Štěpánek. Tyto otrocky přejímané divadelní inscenace se shodným dějem jsou pro současného diváka dávno mrtvé, ale stojí za to si je čas od času připomenout – jako důkaz houževnatosti českých filmařů, kteří nevynechali žádnou příležitost, jak se připomenout dychtivému obecenstvu v kinech.

Snaha o vytvoření obrazů selského povstání v roce 1771 se vůbec nezdařila. Vzniklo dílo, které téměř nic o povstání neříká a rozhodně nepostihuje motivy jednání jednotlivých postav, které jsou vytvořeny velice povrchně. Ve filmech se teatrálním výkonem vyznačuje vždy Eduard Kohout, ale tentokrát ho s plnou parádou strčil do kapsy Zdeněk Štěpánek, za jehož výkon jsem se sám styděl.