Doors (1991)

Možná životní role Vala Kilmera, protože si nedokážu představit, že by mu jiná role než už tak excentrického Jima Morrisona sedla víc... Jinak o skupině The Doors sotva tak vím, znám pár písní a samotného Morrisona, ale jinak jsem do toho šel naprosto neznalý, jen se zájmem, proč si zrovna tuhle skupinu vybral Oliver Stone k zfilmování. Vcelku rychle mi ale bylo vše jasné a tak jsem se mohl nechat unášet výstižným a především emocionálně pojatým obdobím hippies, které je zde zobrazeno jako něco sotva celistvě uchopitelného, zato však plně pochopitelného, coby revolta vůči tehdejšímu směřování USA. A zatímco filmy z té éry mají vyloženě názorově jasno (aby taky ne) a proto působí tak naivně, Stoneův biopic o Morrisonovi naopak celou dobu hledá ideální odpověď, až dojde jen k tomu, že revolta je potřeba, ale že taky přináší oběti. Do Stoneovy filmografie mi to tak zapadá, zároveň se to však neubránilo příliš předem jasnému politickému směřování. Sice celý Morrisonův životní styl je naprosto pochopitelnou opozicí k tomu, co tehdy měla v lidech vyvolat válka ve Vietnamu, ale zároveň by to potřebovalo výraznější prohloubení obou stran, protože takhle to jde jen v zobrazení protagonisty na jeho ruku. A přitom mi zrovna nepřišlo, že zrovna Morrison má být ideálním systémovým rebelem. Přesto však znamenitý a pohlcují exkurz do jedné doby, ve kterém tvůrci přesně ví, co a jak zobrazit, aby vyvolali potřebný efekt a zároveň vždy dokážou vpravit do osnovy mírně kritické scény, aby to moc nevypadalo jako oslava. Podlehne se tomu jednoduše, jen to výsledné poselství poněkud drhne. Slabé 4*

„Did you know the freedom exists in school books? Did you know the prophets are writing for the future? I am a guide to the labyrinth...“Inteligentní a nespoutaný básník Jim Morrison opět ožil díky Stoneovu snímku. Val Kilmer je zde naprosto dokonalý a vlastně bych jen opakoval slova chvály, která už před lety napsali jiní. Hlubokou stopu ve mně zanechala hudba The Doors i kontroverzní životní příběh „Jimba“. Tento film je sice o hudbě, ale přesto je úplně jiný než zbytek žánru. Dnes, v době, kdy se točí životopisné filmy jako na běžícím páse, ať už je toBohemian Rhapsody,One Love,RocketmanneboMichael– působí většina z nich jako podle jedné šablony. Právě v tom se Stoneova vize vymyká. Sledovat tento snímek je jako pozorovat skutečnou kapelu, je to jako znovukříšení. Možná neumím být objektivní, protože Doors prostě miluju, ale tohle je čistá srdcová záležitost. Jak řekl sám Jim:„Birth is a prayer, and we are the answer.“A tento film je pro mě tou nejlepší odpovědí na otázku, kým skutečně byl Král ještěrů.

Film The Doors se až tak nezabývá faktografickým zpodobněním Jima Morrisona. Daleko více pracuje s tím, jak si tohoto zpěváka formujeme ve svých představách. To ale není zrovna málo. Vždyť historicky přesných výpovědí o kapele jsou beztak plné knihovny a internet. Pravdou je, že filmy z rané tvorby Olivera Stona se nemusejí líbit každému, jelikož nám holou pravdu buď bolestně omlacují o ústa, nebo fakta z nějakého důvodu naopak překrucují. Stejně jako v případě biografického snímku The Doors je však nesmírně těžké tvorbu tohoto amerického režiséra ignorovat. Tak tedy na zdraví, Jime.Více.

Před pár dny vstoupil do kinMichael, který mě po všech ohlasech nezajímá jaksi ničím. Rozhodl jsem se dopřát si alternativu jinými spřízněnými filmy a konečně padla volba na Olivera Stonea, který natočilThe Doorsdávno před tím, než se z filmů o slavných hudebnících stala generická tvorba s uváděním několika titulů na trh ročně, navrch dle vícera svědectví tímto Stone vytáhl s obrovskou pozorností na světlo tenkrát již pozapomenou kapelu. No... přímo na poušti jsem s nimi rozhodně nebyl a mám jasno, že se nikdy nepotřebuji takhlesjet. Dobře jsem znal a občas si pustím od Doors nejslavnější píseň Light My Fire, ale celkově onen psychedelický rock není úplně mým stylem. Přesto a přes jisté znechucení z ukázky života pod vlivem drog na mě hudba, obraz a pohnuté životní epizody se strmou cestou nahoře a zase dolů začaly účinkovat. Asi nejvíc mě upoutala vystoupení, kde se Morissonův zpěv na pódiu začal doplňovat s improvizovaným vyprávěním historek až na hraně stand-upu, přičemž za pokračujícího rockového doprovodu tyhle momenty z živých koncertů vnášely až hypnotický nádech. Val Kilmer se v právem oceňovaném výkonu rozhodně překonal, ztvárnil proslulého zpěváka s velkou dávkou života, energie a proměn a taky cením provokující náhled do sebezničujícího života progresivní rockové hvězdy (před jehož temnými vodami mnohé obdobné filmové pomníky typuBohemian Rhapsodyuhlazeně s jednostranou adorací zavírají dveře). Byť jsem dobře věděl, jak příběh Jima Morrisona v brzkých 27 letech skončí, bavila mě ta sonda do prostředí, kde se za divokých podmínek rodila divoká hudba a nejen díky vlivu hippies se za stále větší přítomnosti veřejnosti konala rebelská vystoupení. I jako nefanoušek jsem měl zážitek.[75%]

Po delším čase jsem koukl na film. Od Olivera Stone miluju Natural Born Killers a tenhle film má téměř stejnou chuť. Možná to tu psal už někdo, ale film by  se dal nazvat rockovým mýtusem, neboť si Jima Morrisona bere po svém. Například jeho agresivita je hodně dramatizovaná, zdali ne úplně smyšlená- například hození televize po členu kapely. Psychedelický vizuál krásně dopomáhá k dobré atmosféře a celkově je to takový feťácký snímek. Mě tento film zaujal hlavně poukázáním na dobu, kdy hromada lidí bralo LSD a snažili se pod stavy hledat vyšší smysl. Hodně takových lidí nejspíše skončilo podobně jako Jim, přejetý herákem a mrtvý. Ale opravdu koncerty musely působit na lidi o dost jinak, když kolektivně téměř všichni byly sjetý na stejných drogách a na podium vstoupí blázen jako byl Jim.