Jahody a čokoláda (1993)

Jahody a čokoládajsou kritickým filmovým hlasem, avšak "pro-revolučním", nikoli proti-revolučním. Tomás Gutiérrez Alea právě v kritice neduhů společnosti spatřoval opravdového revolučního ducha, ba hybnou sílu revoluce. Sám film vychází z povídky kubánského spisovatele a filmového scénáristy Senela PazeVlk, les a nový člověkz roku 1990. Kritika se staví na konfrontaci kontrastů, jež vycházejí z předsudků života daného místa dané doby. Širší záběr ducha člověka a společnost neomezuje, ale naopak rozvíjí. Homosexualita je provokací, avšak nejen kubánskému režimu, teprve v devadesátých letech dvacátého století odstranila Světová zdravotnická organizace homosexualitu též ze seznamu duševních chorob. Hrdiny konfrontující společenské předsudky jsou zde milovník necenzurovaného umění, nonkonformismu i půvabných mladíků Diego (Jorge Perugorría) a "nevinný" vysokoškolský student věd politických David (Vladimir Cruz). Milovat vlast a její kulturu lze hluboko, skutečně i bez politického diktátu, či spíše navzdory němu. Výraznější postavou je zde rovněž osamělá a černý trh prostředkující Nancy (Mirta Ibarra), zasvěcovatelka do záležitostí lidských citově-tělesných. Z dalších rolí: nepřítele revoluce honící Davidův spolužák Miguel (Francisco Gattorno), Diegův kamarád a ve svou výstavu snažící se umělec German (Joel Angelino), nebo tu romantiku v bídě odmítající Vivian (Marilyn Solaya).Jahody a čokoládajsou konfrontací předsudků, ve své době kontroverzní a kritické, nikoli však protikubánské či protirevoluční.

První dojem podobný třeba „Mexické jízdě“ a dalším latinskoamerickým filmům: banální příběh, za kterým je hluboké druhé dno. Prokopat se k němu mě přišlo na stránku poznámek k filmu a třikrát jsem si jej v hlavě zpětně projel. Začnu banálně (SPOILER ALERT): Na Kubě zvítězila pravda, láska a proletáři a jejich zřízení přineslo všeobecně dostupné vzdělání, lékařskou péči a modernizaci, no a taky se z vlivných rodin místní džentry stali nepřátelé, včetně jejich tradičních hodnot, například náboženství. Diego, citlivá a vnímavá umělecká nátura ze vzdělané kubánské rodiny, jedné z těch špatných, rebel, vlastenec, křesťan a gay, chodí se sochařem Germanem. Spolu chystají výstavu Germanových děl na náboženská témata - Marie, Jesus Cristo atd. Klíčí mezi nimi konflikt, protože některé ty sochy jsou až…hm, příliš náboženské, pořadatelé je nechtějí přijmout, a zatímco Diego je přesto chce vystavit, neboť v tom vidí revoltu na správném místě, German je poněkud praktičtější a je ochoten ke kompromisu. To se ovšem dozvíme postupně, film začíná tím, že Diego zkusí ze sportu svést studenta Davida, přesvědčeného komunistu. Většinu děje tvoří jejich vzájemné poznání a obohacení, jak píše anotace, „vzniká neobvyklé přátelství“, které skončí…v posteli? Posledním polibkem? Ne, zapomeňte na Hollywood, skončí tak, že Diego mu opatří ženu, podstatně déle mladou než David. Ta ho jemně zaučí do tajemství sexu a ochočí si jej. Diego se rozhodne se odjet z Kuby: pro špatný kádrový profil (jeho výše uvedené vlastnosti patří mezi lidu nepřátelské) nevidí tam jinou budoucnost než dělnickou, chce žít život po svém a s bolestí v srdci nakonec svou zemi opouští (to je mimo záběr, ovšem jasné z kontextu).
Tím se dostáváme ke druhému dnu. Pro mě ten film není až tolik o homosexualitě a krutostech Fidelova zřízení. Je o míru sám se sebou. Diego se topí ve strachu ze ztráty domova a rodiny, vztah s Davidem a výstava soch jsou pro něj těmi posledními stébly naděje. A ta se přetrhnou: jeho přítel nesdílí jeho rebelské snahy a David je v novém komunistickém světě nadmíru spokojený, neboť za starého zřízení by jej, syna z chudé rodiny, čekala tak možná nádeničina na plantážích. Navíc trvá na tom, že není gay a že vztah s Diegem je pro něj nanejvýš výlet do dosud neznámého vesmíru, nikoliv sdílení života. Diego se rozhodně odjet a ví, že možná svou milovanou Havanu vidí naposled. Coby emigrant, který v ČR dlouho hledal nový domov a stál před rozhodnutím, zda se vrátit či nikoliv, jsem Diegův osud, hlavně ve druhé polovině filmu, hluboce prožíval a řeknu vám, kolegové, tento film příslušné pocity vyobrazuje nadmíru věrně, silně a surově. Na příběh se dá nahlížet i jako na přechod z dětství a pubertální revolty „into the challenging world of men“, do světa, kde za sebe mladý muž přejímá plnou zodpovědnost a svoji zemi opouští sic s ránou na srdci, ale v míru – sám se sebou a světem, který k němu dosud nebyl vlídný. Paráda. Doporučuji všem.

Na první zhlédnutí se mi to až tak nelíbilo, ale až jsem odjížděl na Kubu a musel jsem pilovat jejich přízvuk, tak jsem se na to podíval znova a teprve potom jsem to pořádně ocenil. Sice se pořád jedná o těžší film na pochopení, ale našel si ke mě cestu. Film o tom jak se ze stranické povinosti vyklube přátelství.

Vyborny film o kontrastech, at uz politickych ci o sexualni orientaci a nahledu na zivot. Nastesti se nejedna o zadne gay porno, ale velmi citlivy film, ktery tezi z atmosfery Havany, pekne kamery a hudby. Zajimave dialogy a jednoduchy pribeh, ktery si vystaci s peti postavami. Vyborny herecky debut Jorge Perugorria, neztratil se ani Cruz a heterosexualni divaky zaujme i sympaticka sousedka Mirta Ibarra.

Příběh o netypickém vztahu mezi dvěma muži, kterým brání v přátelství ideologie na „ostrově svobody“. Hlavním tématem celého filmu je vztah mezi homosexuálním umělcem a mladým komunistou. Toto téma mi přijde velice zajímavé s ohledem na vnímání homosexuality v komunistických zemích a pro mě osobně bylo toto téma ve filmu zpracované velice vkusně a příjemně. Ostatně celý film působí velice pozitivně i přes to, že rozebírá relativně citlivé téma nesvobody a diskriminace. Co bych snad ještě vyzdvihl je rozhodně herecký výkon Diega alias Jorge Perugorria, který je jako gay vynikající.