J'entends plus la guitare (1991)

Dalo by se věc smést se stolu a říct se samotným Garrelem, že od přelomu 80. let se i jiní dříve experimentální autoři, obrátili zpět ke scénáři – sám uvádí Akerman a Schroetera. Například. Ač osobně odpůrce přílišné subjektivizace, tak nejde neopominut čistě subjektivní zlom, který se u tohoto autora kryje s touto postupnou a stále progresivnější uměleckou kontrarevolucí: rozchod se zpěvačkou Nico, se svojí femme fatale… O tom bylo napsáno mnoho. Je samozřejmě nelegitimní a mylné provádět na někom analýzu jeho psyché na dálku, ale pokud můžeme u nějakého produktu umělecké sublimace autorského libida skrze film konstatovat platnost staré freudovské distinkce mezi zdravým truchlením a nezdravou melancholií, tak jsou to Garrelovy filmy po „L’Enfant secret“. Zatímco truchlením se člověk dokáže nakonec odpoutat od objektu touhy, jenž ztratil, a posunout se dál, u melancholie je tomu naopak a člověk ztrátu objektu nikdy nevědomě nepřijme: to je osud Garrelových filmů, neustále se vracet a točit okolo tématu lásky, rozchodu, smrti milovaného, drog, atd. Po „J’entends plus la guitare“, příznačně s explicitně dedikovaném Nico, už v 90.letech zbyde jen čistá forma vztahovosti: nebál bych se říct, že forma prázdná. Garrel jako by se nedokázal zříct toho, co nedokáže zachytit, protože to už není, a tak se k prázdnu upíná, namísto aby ho plodně využil a odrazil se skrze něj dál. O lásce, vztazích, ztrátě se nedozvíme nic nového, jako divák se můžeme pouze projektovat do postav a vkládat jim do života životy a domněnky a klišé naše. A v tom se nám vrací na scénu příběh, zápletka: klasický buržoazní narativ právě stojí na věčném zakrývání prázdna, kolem něhož se kola příběhu otáčí – chybějící kotvu významu však Garrel odhaluje, pouze je to jaksi nevědomě a neúmyslně…(23.06.2020)

Melancholický film s minimem děje o dvou mužích a dvou ženách a většinou o vztahu.(29.04.2023)

Zlatý Lev - výběr(20.01.2006)