Iracionální muž (2015)

Pozor, prezradenie deja! Po krátkom úvode do existenciálnej krízy hlavného hrdinu je nám predložený liek na prázdnotu: Cieľ! - Hurá, to je objav tisícročia, hahaha. A ešte k tomu cieľ taký absurdný, že diváka na chvíľu oberie o súdnosť a mimovoľne prijme vraždu ako samozrejmé a jediné riešenie. Odhliadnuc od toho, že pre človeka s existenčnou krízou nemá zmysel nejaká vražda nejakého lumpa pre dobro iných ľudí. Ale stalo sa. Ďalej sa už odohráva nevyhnutné, dopredu jasné odhalenie vraha a jeho hľadanie riešenia ako z toho von. Hoci to skončí jemným prekvapením, mám pocit, že hlavný dej nebol to podstatné, čo film ponúkol. To bol len substrát na vykreslenie tragickosti mužov a závislosti žien, o čom mimochodom vo filme zaznela poznámka: "Spoločnosť riadia muži. Ženy preto existujú len vo vzťahu k mužom." To nehovorí nič o mne, ale o Woodym Allenovi.

Viděno 10 let po premiéře. Allena "můžu", ale spíš jeho starší věci: 70´ až nulky. Nová, z mého hlediska notně vyčpělá tvorba mě až na výjimky (fantastické Jasmíniny slzy) nezasahuje. Tohle je přesně ten případ. Nicméně, nenudil jsem se, přesto snímek nebyl zrovna stimulující a věřím, že reálně hrozí usnout při něm. Bavila mě celkem dost postava Abea, svým nihilismem, vyprahlostí či absencí byť náznaku minimální radosti přesně odpovídala psychiatrickému profilu klinicky depresivního, neléčeného pacienta. Plus tedy parádní herectví Joaquina Phoenixe. To jsme na začátku filmu. Pak přijde scéna z kavárny (odposlechnutí cizího rozhovoru), která je fakt mega divná, protože iracionální (sic!), přesně z ranku: "to by se nikdy nestalo". Z iracionality, rozmělňování, cyklení a namotávání už pak nevybřednete. Opravdu jen s velkými obtížemi bych dokázal přistoupit na to, že existenciální restart hlavního hrdiny v krizi přijde poté, co odstraní ze šachovnice úplně cizího člověka, čímž teoreticky (!) někomu jinému zachrání nebo zlepší život. Psychologicky je to úplně vycucané z prstu. Automatické mechanismy jako svědomí apod. se vůbec nespouštějí, což se samozřejmě stát může, když je např. dotyčný psychopat, jímž ale profesor nebyl, jeho jinak skvěle (!) napsaná postava tomu absolutně neodpovídá. Jistě, můžeme přistoupit na to, že je ta dějová nelogičnost poplatná samotnému titulu, ale to už jsme možná na trochu jiném, žánrovém hřišti (?). Spíš se zdá, jakoby název sloužil jako částečné ospravedlnění zvrtaného scénáře, jehož nedostatky si autor se zachovanou sebereflexí uvědomuje. 
Zbytek filmu už je hodně vleklý, nic moc zajímavého a nového se nedozvídáme, nuda ještě ne, ale už velmi blízko. Naštěstí to standardní stopáž nedovolí. Takže za mě dvě hvězdy za herectví ( vedle Phoenixe především Emma Stone), zajímavý a slibný rozjezd plus z určitého sentimentu, že to dělal Allen.

Podvýživený film, který sic nenudí, ale ani nestrhne. Scénář evidentně čerpá z četby Dostojevského (rozervaný hl hrdina), Kundery (zauzlený příběh a ironický konec) a "philosophy for dummies" (většina rádobychytrých dialogů). Navíc i takový herecký chameleón jakým je Phoenix se občas zbarví jen do monotónní béžové a jeho vztahu s krásnou a živelnou Emmou jsem nevěřil (i když chápu, že některé ženy přitahují podivíni, nakonec ani já nejsem panic :) ). Hodnocení: 2,49 hvězdiček.

Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Zajímavý námět, výborní herci, byla jsem opravdu zvědavá, jak Woody Allen tu neřešitelnou situaci, do které se postavy dostaly, nakonec vyřeší. Čekala jsem něco střeleného, nečekaného, originálního, takže jsem byla nakonec závěrem trochu zklamaná. Tak nějak se také zapomnělo na to, jak skončilo vyšetřování a co chudák laborant?

Další Allenovka inspirovaná Zločinem a trestem, tentokrát s univerzitním zázemím a filozofickým podtextem. Nevím, jestli se Allen snažil dohnat úspěch poMatch Point (2005), ale srovnávání s ním se člověk během sledování úplně neubrání. I přestože je film dost krátký, ze 75% se tam skoro nic neděje, kromě takového skoro až dětinské filozofování a plácání o ničem. Kdysi bych z toho možná byla nadšená, ale dnes už moc ne. Postavy mi sympatické nebyly, i když byly převážně dobře zahrané. Problém jsem měla i se samotným Joaquinem, který mi tady do role vyhořelého profesora sesexy mozkemnějak nesedl... Emma hraje skvěle, i přes tu pro mě snad nejmíň příjemnou roli, ale nemůžu si pomoct, snad nejlepší a nejpřirozenější byla Sophie von Haselberg. Škoda, že nedostala více prostoru. Sečteno podtrženo prostěnemastné-neslané.