Invaze barbarů (2003)

Další z dlouhé řady filmů z artu, který jsem viděl poprvé na střední škole. Hlavní postavou je umírající profesor, který vyznává levicové hodnoty, a proto lpí na léčení v klasické nemocnici. Jeho syn je jeho pravým opakem, úspěšným byznysmenem a snaží se otci zajistit lepší péči. Jejich názorový střet je nevyhnutelný, nicméně vzhledem k blížící se smrti, spěje spíše ke smíření. Tato kanadská konverzačka o umírání a o strachu z budoucnosti mě bavila a přinesla spoustu zajímavých otázek. Umírám já a se mnou i můj svět. Přijdou mladí barbaři, kteří rozmetají to všechno, co znám? Film asi není pro každého a velmi záleží, v jaké náladě a v jaké životní situaci diváka potká. Pokud bych na něj narazil, asi bych si s chutí hodil opakování a hodnocení by se možná z průměrných tří hvězd na některou stranu posunulo.

[2,5*]"Is there an -ism we haven't worshipped?" "Cretinism."Nie, milí moji zlatí! Všetky tie -izmy, ktoré ste uctievali, ste zrejme ani nechápali, zato v tom kreténizme ste boli viac než doma. Máme tu opäť tú podarenú skupinu údajných intelektuálov z filmuÚpadek amerického impéria (1986)(tentokrát po 17-ich rokoch), ktorí v ich neznesiteľne afektovaných prejavoch dávajú najavo, ako neznášajú blbcov. A pritom sa ich debata stále dookola točí okolo zvrhlých sexuálnych narážok, pričom sa na tom vulgárnom, totálne nevtipnom humore všetci zborovo rehocú. Ak by som parafrázoval citát jednej z postáv ("Her breasts outweigh her brain. The quantity of blood they require drains the brain."), tak zrejme im rozkrok vysal z mozgu všetky známky inteligencie. Všetky tie pôvodné postavy sú rovnako odpudivé ako predtým, celkovo je ale toto pokračovanie znesiteľnejšie, a to práve vďaka novým postavám. Paradoxne jediná ako tak sympatická postava vo filme je drogová závisláčka (Marie-Josée Croze). Film na mňa celkovo pôsobí ako jedno falošné divadielko, totálne odtrhnuté od reality, s mizernými hereckými výkonmi (snáď až na pár výnimiek, akou je spomínaná Marie-Josée Croze). Zaradené v zozname .1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete"Friends, sharing this modest life with you has been a delight."

Mysteriózní / Krimi? Moje druhý setkání s rejžou, kterej mě ohromil v Době temna. Tohle dopadlo poměrně o velký kus hůře... Důvod? Kecy, kecy, samý kecy, sem tam nějakej heráček, ale jinak porád jen kecy. A do toho všeho i kecy o filozofii atd... Je to loučení jednoho bohéma, kterej se poměrně zajímavým způsobem loučí se svým životem. Ale ně mě to vůbec nezabralo. Teď nevím, esi si pustit 3.film od tohodle rejži, ale asi jo. Tohle nebyl vůbec film pro mě.

Vůbec ne ta bláznivá fraška, na jakou to vypadá z většiny popisů, ale dost vážně míněný film o posledních věcech člověka, i když notně odlehčovaný humorem spíš hořce sebeironickým než ztřeštěným nebo cynickým, bez absurdního vylhaného optimismuSkafandru a motýlaa podobných lacině humanistických limonád. Bilancuje se tu éra, která odchází s generací „volné lásky“ a s koncem dvacátého století, příznačně ohraničeného útokem na manhattanská dvojčata, účtuje se s dravým kapitalismem, veřejným zdravotnictvím i s odbory, polemizuje se s církví, hledí se s obavami do budoucna – a rozhodně se nevolí snadné cesty, nezjednodušuje se ani nepřikrašluje: Luxusní umírání v láskyplném kruhu rodiny a přátel, vyhandlované uprostřed přecpané státní nemocnice za úplatky z peněz, kterými hlavní hrdina pohrdá. Jeho neustálé protináboženské filipiky, které jdou autorovi evidentně z duše, ale vyústí v prazvláštní remízu s nemocniční řádovou sestrou, která je nakonec jediná, kdo pacientům opravdu naslouchá. Prázdné tlachy požitkářských vzdělanců a samozřejmá empatie novodobých barbarů. V jádru generační film, který říká: „Nevíme, jestli náš život a naše ideály vůbec dávaly nějaký smysl, nevíme, co bude se světem dál, odcházíme s neurčitým pocitem, že jsme něco nedokončili, odcházíme v úzkostech a nechce se nám, protože ze všech lidí v dějinách zdaleka nejmíň tušíme kam a proč, protože nemáme víru v Boha, v komunismus nebo aspoň v konzum,“ ale přesto nakonec skoro zázrakem dospěje k čemusi, co lze nazvat smířením, velkorysostí a opatrnou nadějí, přičemž většinu času dokáže být současně brutálně upřímný, zadumaný i prudce zábavný. Skoro za 90 %.

Tenhle film mě nejen pobavil (spousta scén byl velice zábavná), ale i dojal a svým způsobem i uklidnil. Proč?, na to jsem při jeho sledování nemyslel - a nejspíš to nebudu rozebírat ani nyní. Stárnutí a smrt nemusí být banální, ale tady šlo přímo o jeho oslavu; zemřít jako poslední (možná jediný) hrdinský čin. Přestože náš hrdina má k dispozici silné vojsko, přesto tuhle bitvu musí vybojovat (vyhrát?, prohrát? - to už je možná jedno) sám se sebou. A tak přece jen vstoupit do jedné vody. Pozn. 1: Film je kromě toho značně instruktivní. Tohle se může stát každému, a každý by na to měl být připraven. Sotvakdo má ovšem syna (a Rémy přeje synovi stejného syna), který otci opatří pro jeho umírání tak skvělou štafáž. Každopádně cesty k heroinu by bylo vhodné zmapovat dopředu. Pozn.2: V této souvislosti podtrhuji skvělou vedlejší roli krásné Marie-Josée Croze, která má ráda Hanka Williamse. Pozn. 3: Les invasions barbares. Ale kdo jsou oni barbaři? Zřejmě jsou tím myšleni mladí lidé, kteří nečtou beletrii (tj. něco přečetli a znají, ale mimovolně a nesytematicky - a neprošli všem těmi -ismy), jako naše generace. (Znám člověka, který se honosí tím, že přečetl pouze "Ferdu mravence".) Ale jak vidět (i v tomto filmu) mají jiné kvality, které možná přesahují naši "intelektuální dovednost". My bychom ovšem bez knížek, filmů a Hanka Williamse, už sotva obstáli. Pozn. 3: Kdybychom chtěli film "zhodnotit" racionálně, došli bychom nejprve k tomu, že je to naprostá fantasmagorie. A podezřelé na něm je už to, že nenese titulek "natočeno podle skutečné události". My se však na něj díváme jinak, jako na autonomní svět, ve kterém je možno i leccos, co není v souladu s naší omezenou existencí.