Interiéry (1978)

Domácnost Evy a Arthura působí jako zcela nablýskané prestižní prostředí. Jako dům, která se  zdánlivě  zdá ovzdušen čerstvým vzduchem plným krásných věcí.  Jako prostor , kde má všechno svoje místo a kde tedy na první pohled vládne naprostý soulad. Jak ale na začátku filmu podotýká sám Athur:Je to život v ledovém palaáci.Ve skutečnosti má kolem zdejší rodina vytvořenou pouze izolovanou zlatou klícku,  ve které se propadají do svých vnitřních konfliktů, osobních bojů,  traumat, zápasů a bolestí, které nemohou vyslovit nahlas. Emoce nemají, jak vystoupit na světlo.  Pro samou péči o dokonalost na povrchu,  nezbylo na projevení skutečných citů v domácnosti místo. Woody Allen se poprvé pokouší o ryzí drama...a. zároveň  ve vedlejších zápletkách  nakousává témata, která se jeho tvorbou táhnou jako niť. Uvědomění si marnivosti lidského počínání, zápasy s osobními neurózy, strach ze smrti, manželská nevěra,  nespokojenost s vlastním dílem, tvůrcí krize, potřeba sebevyjadření, ale zároveň neschopnost ho docílit....Ano, to z čeho si  Woody většinou  dělá v jiných filmech  srandu, je zde zpracováno zcela vážně. A ano, i já mám na Woodym tak rád, když se dívá  na životní úděl právě s humorným odstupem, který nepopírá jeho tíhu, ale zjemňuje ji natolik, že existenciální sdělení získává o to větší  sílu. Woody je pro mě možná nejsilnější, když humor doplní s vážnem- a pak vznikne něco tak geniálního jako temnéZločiny a pokleskyodlehčené ironii.  Inteliéry jsou jiná chyba lávky, jsou jenom témne. I tématika sesterské dynamika mi více sedla v poetičtějším pojetí ve sluničkovějšíHaně. Mezi své největší favority ve Woodyho tvorbě Inteliéry asi nezařadím, přesto si opět u něj to nadprůměrné hodnocení nemůžu odpustit. Protože mě ty jeho témata zkrátka baví. A zde je dokáže poodhalit zcela natvrdo a je to zajímavé sledovat. K tomu  film nabízí velký herecký prostor při skvělé herečky v čele s tradičně geniální Diane Keaton. Navíc mají Inteliéry mimořádně přesnou a působivou  výtvarnou stránku - asketické interiéry, tlumená barevnost a přísná kompozice záběrů vytvářejí chladný, sevřený svět, který dokonale odráží vnitřní prázdnotu postav. Kamerové záběry pláže za sychravého počasí jsou rovněž úchvatné. Závěrečné setkání sester u okna vypadá taky esteticky skvěle.

Som veľkým fanúšikom Woodyho Allena a tento film som práve videl prvýkrát. Úplne chápem, prečo ho veľa ľudí nenávidí alebo nemá radi. Je depresívny film a postavy nemajú žiadny skutočný „záver“ ani dejový oblúk. Postavy sú pretváraní, sebestrední z vyššej strednej triedy bez skutočných problémov. Myslím si, že Woody Allen, rovnako ako v prípade filmu ,,Manhattan", nám dal nahliadnuť do tej liberálnej elitárskej spoločnosti vyššej triedy, kde sú tieto postavy najmä pseudointelektuáli a rádoby umelci, ktorí si vytvárajú vlastné problémy, ktoré v skutočnosti nič neznamenajú. 7,5/10

Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí.

Tak jestli komediální Allen jde trochu mimo mě, tak vážný Allen mě nebavil už vůbec. U těch komedií člověk překousne řešení nesmrtelnosti chrousta a aspoň se zasměje, ale tady to Allen vypálil naprudko bez ironie, nadsázky a černého humoru. Matka, otec, tři dcery, jejich partneři a řešení traumat, depresí, nefungujících vztahů. Intelektuální, chladné jak psí čumák, nesympatické postavy (nemocná kontrolující matka, netalentovaná a nepřející dcera, otec co si najde jinou a čeká že ji dcery automaticky přijmou). Jediná sympatická, lidská postava je ta "macecha". A hlavně to byla děsná nuda. 2*.

Drama laděné doBergmanovastylu s obdivuhodnými hereckými výkony a izolovaností fikčního světa, ve kterém se bezprostřední pocity a myšlenky postav nacházejí v zoufalé střízlivosti a temnosti, která zároveň vytváří pochmurné, intenzivní a ohromující umělecké filmové dílo plné vážnosti, jenž se rovněž pomocí absence hudebního podkladu nese v absolutní tichosti, umožňující komplexní prožitek jednotlivých osudů.