Indián a sestřička (2006)

Hry dospělých a dětinské chování s vážnými následky. Bezesporu zajímavý příběh, který sice v některých kostrbatých dialozích nevyzní přirozeně, ale i místy prkenným nehercům lze odpustit, protože má hluboké poselství. To bohužel ale rozklíčuje pouze ten, kdo chce pochopit. Ukazuje totiž svět jaký by mohl být, kdybychom se stále nemotali ve svých starých křivdách a frustracích, které vkládáme do agrese. Ať už namířené proti jiným, nebo proti sobě.

Docela standartní příběh o nešťastné lásce z docela nestandartního prostředí. Filmy s podobným tématem jsou dnes už trochu ohrané, ale i tak si myslím, že byl tento docela působivý. Postavy ale moc zajímavé nebyly, některé byly jednostranné a jiné neměly skoro žádnou osbnost. Prezentace byla taková všelijaká, některé scény byly natočené dobře a jiné zase ne. Herecké výkony byly slušné a hudba se mi z celého filmu líbila asi nejvíc.6/10

Film trochu mimo realitu ostatních filmů, ale jako amatérský film, který si natočej nějací přátelé roztomilé o ničem. Zaujala mne Denisa Demeterová pro civilní hraní a svou krásu, oceňuji účast mé oblíbenkyně Táni Pauhofové a zajímavá postava Ladislav Goral, kterého si pamatuju jak v Bony a klid shání dovezené pornokazety - vždycky jsem si říkal, kde hrajou herci takto malých rolí po dvaceti letech.

Mělo se jednat o střet kulturních vzorců, kdy si navíc Čech hraje po víkendech na indiána, vzniklo z toho jalové nic, které navypovídá o ničem (zlatý Dušan Klein v Radikálním řezu!) už jenom proto, že asimilovaní Romové ve fázi národního obrození (z nichž režisér vybíral herecké představitele) mají myšlením a chováním blížeji k majoritě než autentickým Cikánům.

Vynikající film, jehož nepochopení v komentářích pro mne bylo poslední kapkou k tomu, abych absolvoval ponižující anabázi hodnocení 200 filmů a celého přijímacího řízení a mohl k němu taky něco napsat.

Žádní známí herci, jen samé neokoukané tváře, které si s sebou nenesou pachutě z předešlých rolí (aspoň pro mě). Hlavní představitelka trochu kolozubka, ale ještě se bohatě vejde do hranic velmi dobrého vkusu (a především dobře hraje). Hlavní hrdina skutečně moc krásy nepobral (hlavně nos, na ten jsem se nemohl vynadívat), ale o tom to bylo: člověk pak snáze věří, že je to skutečný příběh, a ne nějaká vyvoněná prošpekulovaná slátanina.

Film se v otázce soužití s cikány celkem zdařile vyhýbá schématům, a to přes to, že je vlastně celý vystavěn na terénu, kde se to schématy jen hemží (takže, ona tam ta schémata jsou, ale zobrazená jako schémata, a tudíž neruší). Jedinou výjimkou z právě řečeného je to, že prostě romák musí jezdit v žigulíku, i když floutci, jakým byl bratr hlavní hrdinky, už nejmíň 10 let jezděj v něčem úplně jiném.

Spíše než romantickým bych film nazval psychologickým v tom nejlepším slova smyslu. Například scéna, kdy bratr hrdinky přijde do domu rodičů vyreklamovat svou sestru a rodina poslouchá za dveřmi jejich rozhovor, při kterém se rozplývá dojem, že dívka je vlastně normální a naopak se utužuje původní schéma, že cikáni jsou póvl (ačkoliv jen my, diváci, v tu chvíli víme, že to tak není), je jedna z vrcholných scén filmu, při které mě mrazilo v zádech.

Současně tady nikdo cikánům nenadržuje, cikáni se i mezi sebou nazývají cikány (to je mi sympatičtější než to překorektnělé "romové"), je jasné, že zápletka musí obsahovat prvek násilí, ne proto, že by to bylo klišé, ale prostě proto, že oni jsou takoví... Nakonec i hlavní hrdina se ke své lásce dostal skrze použití násilí, a to je možná mnohem psychologičtější moment, než následná bitka.

Je tam krásně vyobrazený ten kontrast mezi gádžou, co už je tak zblbý konzumem a tak rozmazlený pohodlnou společností, že hledá svou identitu v indiánství (nikdo to sice ve filmu nekritizuje, ale vidíme sami, jaký je to nesmysl) a cikánkou, která o tu svoji identitu musí usilovat úplně jinak a z úplně jiného důvodu.

Malinko odfláknutý je až víceméně závěr, kde nás tvůrci nechají tápat, jaké byly vlastně přesné příčiny náhlého zvratu, avšak je možné se domýšlet, že pod vlivem rodinných pohnutých událostí se hrdince ještě více otevřou oči a vidí, že se musí pohnout zas o něco dál (to mi napovídá její pousmání u sochy pražského indiána - přesně to bych udělal i já.)