Imaginární lásky (2010)

Oceňuji a vážím si toho, co tento režisér, scénárista a herec dělá, ač je ještě tak mladý, i když jeho "díla" mě zase až tak nezasahují vnitřně. A plně chápu vnímání i rozpolcenost názorů na jeho filmy od super dokonalého uměleckého díla až po pozérský a narcistický brak. Nedávno jsem viděl v TV klip, kdy otec nechal svou dcerku roztentovat barvy na plátně, nechal vkusně zarámovat a vystavil na nějaké významné výstavě. Někteří sběratelé za to nabízeli desetitisíce dolarů ... 3576

Jak se některá díla odvíjejí v určitém bezčasí, tento film přidává jistou zvláštní bezprostornost a zprvu těžko definovatelnou vztahovost. Všechna pozornost je věnována jedné triviální, byť dvojnásobné zamilovanosti do člověka, který je zobrazen jako určitá verze dokonalosti. Nejen, že je pohledný, také má peněz na rozdávání a je nesmírně sečtělý, chodí do divadla a s nesmírnou vážností a pocitem, že právě řekl cosi velmi moudrého, používá slovo "manichejský". Mám rád Dolanovu estetiku - úsporný, přesto elegantní vizuál - a výborný hudební doprovod, stejně jako si rád vyslechnu jeho fragmentovaný styl vyprávění. Líbí se mi, že onu určitou citovou ufňukanost a zoufalost zabalil do nadsázky a vtipu. Jenom toho zmiňovaného přeslazeného arogantního hejska s andělskými vlásky, co jen tak mimochodem před zmizením na cigáro zarecituje z poezie, mu fakt nevěřím.

Dolan využívá opět obrovskou škálu audiovizuálních masek proto, aby nasimuloval hloubku, kterou postrádají postavy. Brání v prostorové orientaci, tři čtvrtiny snímku snímá v ručních detailech, několikrát uklouzne po videoklipu a snaží se horečnatě prodat subjektivní vnímání destruktivního milování. Jenomže k tomu má pouze špatně napsané, afektované neživé nádoby na lásku bez jakékoli integrity. Abych byl schopný pochopit tu ztrátu sebe v důsledku bolestivé zamilovanosti, musím mít nejdřív ono sebe. Zdejší postavy ale mimo své scény vůbec neexistují.

Tenhle film mě nezastihl v dobré (filmové, jinak ano) kondici: příšel jsem z hospody a na spaní bylo ještě brzy. A navíc jsem si osvojil nový zlozvyk: když film měl náběh k hosoexuálním scénám (které nemám rád; někdy stačil jen pohled na michelangelovského Davida, kterého rovněž nemám rád - ve filmové ani mramorové verzi) zavíral jsem oči. Pak, když jsem se zase dívat chtěl, měl jsem potíže s jejich plným otevřením a zaostřením alespoň na titulky. Přestože jsem se nakonec dokoukal, mnoho jsem z filmu neměl.Pomyslné láskyjsem docenil až následně při četbě kritiky Jitky Cardové. Navíc porovnání s Bertoluccim je přínosné. Z deseti oblíbených uživatelů, kteří film hodnotili, dali čtyři ** či *; zřejmě jim tu asi taky něco nesedělo.

Kdyby to tu bylo v modrých číslech, nebo to byl nějaký hodně zapadlý nezávislý film (případně obojí, to už bych byl hotová Matka Tereza), tak se smiluju a dám aspoň hvězdičku, protože se ten tvůrce aspoň snažil o originální styl, když už nic jiného. Ale Xavier Dolan je mezinárodně uznávaný režisér a Imaginární lásky tu mají celkem dost pozitivní ohlas a nemalý počet hodnocení, takže nevidím důvod si nebrat servítky. Tohle je totiž čirá esence nejhlubšího rázu moru současné kinematografie. Neskutečně otravný pseudo-art, který je jen obrovskou nabubřelou pózou hrající si na bůhvíco, ale přitom neříká nic nového a vše, co lehce nakousne, vám řekne x dalších filmů všemožných žánrů včetně romantických komedií. A forma sice je originální a svá, ale taky je strašně zahleděná do sebe a to tak moc, že i ty nejzajímavější momenty a nápady v ní na mě působily jen jako protivná pozérská hipsteřina. Navíc se to celé odehrává mezi lidmi, kteří v životě žádné velké problémy neřešili, peněz mají víc než dost, chodí do předražených kaváren na sójové latté a za každých okolností se snaží tvářit jako velcí intelektuálové pohrdající těmi, kteří nejsou tak distingovaní jako oni. A pak se člověk nemůže divit, že je pro tyhle lidi problémem č.1 sexuální orientace. Přitom ve stejnou chvíli je někde válka, někde zase hladomor, někde zase lidé žijí v příšerné diktatuře... ale oni místo reálných problémů budou strašně řešit, jak je každý z nás (údajně) aspoň částečně homosexuál a podobné věci. Jak už jsem psal, je to celé jenom povrchní póza a řešení vlastních mindráků, na které mě ani nic nezaujalo a nemám tím pádem důvod jí hodnotit jakkoli pozitivně. Všechno si své fanoušky najde, neříkám, ale tohle fakt není pro mě. Ani trochu. A to mám rád všemožné experimentální, nezávislé a osobité filmy, už jsem jich viděl dost, dost se mi jich i líbilo a ty ostatní v sobě mají aspoň nějaký drobný klad, jenže tady mě zaujala jen skladba Bang Bang a jinak nic. A zbylý soundtrack se do atmosféry toho filmu vůbec nehodil. Přitom jsem od Dolana kdysi vidělToma na farměa ten mě sice moc neoslovil, ale něco málo do sebe určitě měl, zatímco Imaginární lásky, no... prostě ne. Ale aspoň se mi zde potvrdilo to, že Dolan neumí napsat pořádný scénář a pořádné postavy. Zatímco u Toma na farmě to ale bilo do očí, tady se Dolan svoji neschopnost snažil skrýt pod ten dost svérázný vizuál - ale mě neoblbnul. odpad!