Je to jen konec světa (2016)

Pojmenoval bych to spíš O krásných modrých očích Gasparda Ulliela. To všechno okolo bylo pro pana Dolana nepodstatný, jenom je do něčeho potřeboval zabalit. Tak se vytasil s tímhle divadelním kusem o němým Bobšovi. Je ale fakt, že jsem mu navzdory tomu jeho mlčení rozuměl mnohem líp, než těm mimózním příbuzným. Z hlavního hrdiny uděláte nemluvu a ze všech okolo pomatený cvoky. Deset nula pro Bobše a jeho křehkou duši. Jestli on nakonec ten hrubián - brácha Antoine neměl pravdu…? Proč se zabývat někým, pro koho jsem/ jsme dvanáct let neexistovali..? Proč si k němu chtít hledat cestu, proč si ho znovu pouštět do života..? Až teď, kdy je ten člověk na odchodu. Kde byl celou tu dobu? A kde nás měl? P.S.: Přečetl jsem si poctivě celej koment od jitkacardova, tenhle film je evidentně její srdcovka. Pustila se do jeho jediného správného výkladu, ale podle mě se plete. Necháš o něm mluvit deset lidí, a každý z nich ho bude chápat jinak. A podle mě jde nakonec jen o náš subjektivní pocit, kterej si z něj odnášíme. Na mě například působil nepřirozeně a teatrálně. Někoho jiného může rvát na kusy. V tom by mohla spočívat Dolanova mimořádnost- schopnost nechat diváka vnímat film po svém, nepodsouvat mu moji ideální verzi příběhu.

Celé roky je mi trošičku líto, jak krutě nepochopený tenhle brilantní film zůstává, a po každém novém promítání, kdy mám jednou za čas potřebu s ním někoho dalšího seznámit nebo ho někomu po čase připomenout, nad tím zas a zas kroutím hlavou. Ale zároveň mi to líto není, protože jak píšu níže, je to film, který svým tématem a strukturou především hloubkově sonduje diváka. *** Ne, NENÍ to film o citlivém muži, který vraceje se k rodině oznámit svou blížící se smrt nachází jen nepochopení, nízkost, provinčnost, sobectví, tupost a vzájemnou zášť. I když je i podle ohlasů zřejmé, kolik lidí v zajetí vlastních stereotypních sebeklamů a rodinných vztahových ublížeností na tuhle lacinou vějičku alergicky a zkratovitě naskočí. *** Ale přitom stačí vnímat postavy v rodině jen trochu empatičtěji, aby vyšel najevo mnohem pravdivější obrázek. A z něj vychází právě Louis jako člověk odtažitě lhostejný, sobecký, sebestředný, nemilující, který si dávno vybral, že chce mít především pokoj, a místo pracných, upocených vztahů raději pěstuje umělou divadelní krasomluvu a veřejný úspěch. Zatímco ostatní členové rodiny jsou na něm úplně přirozeně, srdečně zaangažovaní, jeho ohlášený návrat pro ně hodně znamená, upínají se k němu, připravují se na něj, bojí se, že budou trapní, jsou nervózní, neboť předpokládají, že pokud něco pokazí – a těžko říct, co, protože dodnes nevědí, proč od nich před dvanácti lety odešel –, podobnou šanci navázat s ním důvěrný kontakt mohou zase na dlouho ztratit, anebo možná už navždycky. --- Louis naopak nervózní není, protože jemu na nikom z nich nezáleží a nejspíš nikdy nezáleželo. Sami o sobě ho vůbec nezajímají, jede k nim, jen aby jim dramaticky oznámil blížící se konec svého života, aby udělal onen klišovitý statement pro svoji uměleckou potřebu, a zase zmizel. Chystá si jednostranný divadelní výstup, slavný dramatik. Je mu jedno, s čím je tam zanechá, co jim způsobí, nemíní si je pustit k tělu. *** Vystačí si proto – jak mu to v klíčové scéně popíše matka, která ho dobře zná –, s decentním nonšalantním úsměvem, tajemným mlčením a dvěma třemi zdvořilými prázdnými slůvky, kterými si je drží od těla. Stejně jako s frázemi na pohledech k svátkům a narozeninám. --- A oni marně doufají, že se jim nyní, zblízka, tu hradbu podaří ztéci, prolomit, když se zachovají správně. Jeho návrat pro ně znamená novou (nechtějí vědět, že falešnou) naději na sblížení, na průchod jejich nashromážděné lásky, záležení a zájmu o něho, s jejichž nahromaděným přetlakem jen neumějí zkušeně pracovat, a tak jsou nervózní a pod tlakem, vzájemně se osočují, že ho chybami a přešlapy odradí, hlídají se, vyjíždějí po sobě, stydí se už předem navzájem za svoje nedokonalosti, protože se důvěrně znají (= mají se rádi). Každý se k němu chce zkusit dostat po svém, dokázat to. A samozřejmě dělají chyby, cítí se trapně, panikaří, navzájem si hatí svoje představy o tom, jak čas s Louisem správně využít, až se hádají a vyčítají si to a tlak z rozplývající se (klamné) naděje a z hořkého zklamání se stupňuje. Je to pochopitelné a silně dojemné chování, které po Louisovi stéká jako déšť po kachním peří. *** Matka všechen ten nezdar tuší předem, nedělá si skutečné naděje, ale stejně u něho oroduje za svoje ostatní děti, aby pro ně měl aspoň tolik pochopení, že jim ponechá falešnou naději (Můžeš Suzanne třeba říct, že za tebou může někdy přijet, i když se to nakonec nikdy nestane?). Zbytečně. Louis netečně mlčí a usmívá se a neudělá nic. *** Malá Suzanne je mladičká a naivní, Louise nikdy pořádně nezažila, a jediná upřímně věří, že se v jeho osobě pro ni skrývá něco, co jejímu životu může dát důležitý smysl a rozměr. *** Dospělý Antoine je právem podrážděný, zlobí se na Louise, že je takový panák, a ještě víc na sebe, že ho to celé pořád bolí a nedokáže to hodit za hlavu, protože by si stejně přál, aby to bylo jinak, a dává tomu zároveň šanci. A zlobí se na Suzanne i na svoji hodnou, ale nijak zvlášť bystrou ženu i na matku, že se všechny tolik snaží a předhánějí, protože budou zraněné, a že se všichni tak předvádějí, když celé to divadlo a snažení je zbytečné a nic nezmění. A protože má pravdu a zároveň ji nechce mít. *** Tolik k obsahu samotnému, který je filmem divákům zkusmo předložen k posouzení. A je smutné i pochopitelné, že si tolik lidí splete, o čem ten film doopravdy je, ač je záměrně natočený tak, aby právě tohle ukázal. Aby ukázal, kolik i vnímavých, citlivých a inteligentních lidí se asi zhlédne v Louisovi, protože mají z domova, z vlastní rodiny, bolavou zkušenost nepochopení a přehlížení, obhroublosti a siláckého ponižování? Kolik lidí naprosto přehlédne, že v tomhle filmu to mají postavy mezi sebou rozdané jinak? *** A kolik lidí pochopí, že je to film právě o tom, jak nám – divákům – vlastní bolavá kuří oka zatemňují jasný, spravedlivý a empatický úsudek? *** Film svůj úmysl navíc rafinovaně a filmařsky zkušeně podporuje svůdnou formou – například tím, jak pomalou kamerou a ztišením okolí ještě zvýznamňuje třeba nic neznamenající, jalové pohledy mezi Louisem a Catherine, jejich bezduché utkvívání, a jak si pro tyhle dvě postavy vybral poutavě krásné tváře, pro Louise klasicky plakátovou, pro Catherine jemně melancholickou, fyzické ztělesnění dobra a oduševnělosti (až na to, že ne).  A jak kamera a nálada zdánlivě oduševňuje všechny ty Louisovy bezpodstatné mlčenlivé pohledy, které mají jen jediný cíl – na nic nereagovat, nechat všechno, co se k němu vztahuje, vyšumět do ztracena, lhostejně pohltit tichem. Nechat ostatní, ať se vycukají ve své nejistotě a studu, až nebudou vědět, kudy kam, a z rozpaků ho bez adekvátní odezvy přestanou obtěžovat. A jak si kamera vychutnává na druhé straně ty tváře matky, staršího bratra a mladší sestry, zrůzněné emocemi, pase se na studu a trapnosti, na vzteku a ponížení, ukzuje zdánlivou ošklivost, aniž by zdůrazňovala, že v tom všem je obsažený zraněný ryzí cit, náklonnost, zklamání, různé podoby lásky, a nechává to bez nápovědi posoudit diváka, aby si to buď uvědomil, anebo neuvědomil sám za sebe, stejně jako v životě. *** (Naposledy viděno na B12, s ORL, v rámci JitkaFestu.) *~

Typický Dolan.1)  27letý scenárista a režisér se v divadelní hře Jean-Luca Lagarceho doslova našel. I když to není autobiografický film, Dolan zde opět řeší vztah k dominantní matce, neurotickému zakomplexovanému staršímu bratrovi a celé podivné rodině. No, než takovou rodinu, tak bych raději zůstal sám._____
2)  Hezky zpracovaný, citlivě a empaticky podaný nepochybně kvalitní film má ovšem jednu vadu: tu depku nechci vidět znovu._____
3)  Výstižný koment: amonasr****. JitkaCardova***** mě svým výkladem uvedla do rozpaků. Má snad pravdu a film (stejně jako divadelní hra) byly zamýšleny tak, jak popisuje? Neumím odpovědět.

„Nepotřeboval jsi nás?" „Proto jsem tady."Hluboce pesimistický film s poněkud křiklavou orchestrální partiturou na téma „rodiny“ v roli instituce, která (vlastním přičiněním) přišla o svou nejvyšší hodnotu vzájemné podpory a péče a stalo se z ní nesnesitelné a ulpívající „toxin“ společenství osob jedné krve. Snímek je vytrvalým, bolestným psychologickým útokem na diváka se záchvaty až divadelního hněvu.P. S.:Dívat se na detailní kamerové záběry obličeje Gasparda Ulliel (Louis)a Marion Cotillard(Catherine)byl ale vysloveně zážitek… Merci beaucoup!

Je to jen konec světa režiséra Xaviera Dolana je intenzivní psychologické drama o návratu umírajícího mladého dramatika domů. Úspěchy, kterých ve světě dosáhl, jsou v přímém kontrastu k nefunkčnosti vztahů jeho rodiny. Zatímco vizuálně je film perfektní, a herecké výkony, zejména Vincenta Cassela a Marion Cotillard, jsou působivé, příběh sám zůstává místy nedotažený a emocionálně vyčerpávající. Dialogy jsou často přerušované a těžko sledovatelné, což komplikuje celý zážitek. Hluboká nálož emocí a výrazný umělecký styl přesto činí ze snímku zajímavý počin.