Hvězda (1969)

Milý, trošku smutný film o vzpomínkách jedné kdysi slavné herečky, která chce zase zpátky do světa velkého světa filmu a natáčení. Štěpničková je tu opravdu kouzelná ve svém vzpomínání a vymýšlení si velkých věcí ve svém životě, kterými ohromuje rodinu a kamarádky, aby sama žila v samotě a doufání, že jednou přijde dopis, který jí vrátí do velkého světa reflektorů. Kamarádky na prahu šedesátky jsou tu správně závistivé, úlisné a vdavekchtivé, je to takové dramatické drama s prvky komedie a občasným melancholickým závanem minulosti. Ve vedlejší roli se mi líbil Adamíra a Čeunderlíková nebo Abráhám. Tenhle film je takový, že každý komu je aspoň 20 let začne na něco vzpomínat.

Film o stárnoucí herečce plný hereckých hvězd prvorepublikového filmu. Jiřina Štěpničková je zde  určitě výborná, ale mezi osazenstvem "babince" tu svůj prostor dostaly též Zita Kabátová, Marie Vášová nebo Nelly Gaierová a v jedné z mála mužských rolí ve filmu se objeví též Gustav Nezval. Ten nepoměr mezi ženskými a mužských protagonisty filmu mě měl dopředu trošku varovat, že je to víc film pro ženy než pro muže. Ale úplně špatné to zas určitě nebylo.

Komedie? Tohle? Kdo ty tagy píše? Tohle je parádní psychologický film. Výborně propracovaná psychologie postav, zejména hlavní "hrdinky". Co na tom, že se to zmrdstvím, pošetilostí a falešností jenom hemžilo. Právě díky tomu se autorovi podařilo skvěle vystihnout svět postklimakterických jedubab. Pokud bylo jeho záměrem ukázat stárnoucím herečkám, co je čeká, když se včas nezbaví svého narcisismu a egocentrismu, na jehož vlnách třeba proplouvaly mládím, čeká je ke stáru (až na pár výjimek) jen hořkost, deprese, zmar a zlomyslnost "kamarádek". Hezké byly i dvě "připomínky" přihlouplého prvorepublikového přehrávaného herectví. První od režiséra, druhá, ústy dcery, od manžela ze záhrobí. :-) Štěpničková se, na rozdíl od filmu ve filmu, své role zhostila skvěle. Je to za čtyři, ale autorství automaticky *+.

Kdo byl kdo v českém meziválečném filmu. Herecký koncert pro Jiřinu Štěpničkovou a pár dalších „děvčat". A několik pánů z té éry. Je to zároveň roztomilé i smutné. Je úžasné vidět dámy z filmů pro pamětníky po xx letech. Jako by hrály samy sebe. A já se zároveň smála i utírala slzy lítosti. Děkuju, dámy a pánové.

Příjemný film, z něhož ještě čiší neopakovatelná atmosféra 60. let. Příjemnější o celou plejádu stárnoucích prvorepublikových herců i soudobých hvězd. Jiřina Štěpničková hraje tak přesvědčivě, až se nechce věřit, jak hrozné životní peripetie měla za sebou. K tomu vynikající kamera a kouzelné černobílé filmové obrazy. Líbí se mi i závěrečné smíření hlavní představitelky s realitou a její laskavý a moudrý životní nadhled po prvotním zklamání.