Hrad z písku (1974)

Yoshitaro Nomura podla popisu mal natacat rozne detektivky prekracujuce hranice zanru. Pevnost z piesku ma byt jeho najlespim a najznamejsim filmom. Trocha pripomina staru dobru Francuzsku spojku, tekuta filmova realita, krasne natahovanie, prisposobovanie, ale pritomv ramci skutocnosti. Po prvej polke sa film nenapadne meni z detektivky na socialnu dramu. Jemne, ako to len japonci vedia.

Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1978/79.

Starší japonský pár, který jsem před časem prováděla, mi tento film vychválil až do nebe, a vzhledem k celkovým ohlasům jsem měla poměrně vysoká očekávání. Bohužel musím konstatovat, že toto je přesně ten typ filmu, na kterém se velmi podepsal zub času a který po 50 letech neobstojí tolik jako kdysi – především tématem stigmatu lepry, které zkrátka není nadčasové, třebaže pro tehdejšího diváka mohlo jít o silnou záležitost, vyvolávající hluboké emoce. Z mého pohledu nejde však jen o téma, ale i provedení. Kamera a scenérie jsou nádherné, to se musí nechat. Nicméně, třebaže jde o vizuálně pěkně natočený film, výstavba děje v konečné části drhne a je zavádějící. Film je od začátku postaven jako krimi příběh točící se okolo detektivního vyšetřování vraždy. A přibližně do dvou třetin děje to tak skutečně je. Ale pak přijde obrat o 180° a najednou sledujeme srdceryvný příběh otce a syna na pozadí vyšetřování, jehož přehnaná sentimentalita přebije všechno ostatní. Dojemné příběhy mám ráda, avšak tohle bylo za mě svou snahou dojmout hodně přes čáru, a především to zabilo celé to předešlé budování napětí směřující k rozřešení případu. Detektivní práce se náhle zcela opustí bez pořádného dovysvětlení a i ze samotných detektivů se stanou jen jakési dojímavé figurky, postrádající předchozí serióznost. Upřímně, je to jako pěst na oko. Scény putování otce a syna jsou zdlouhavé a cyklické až běda, a z jejich sladkobolnosti by vás rozbolely zuby… korunu tomu nasazuje herec Kató Joši v roli otce, jehož přehnaně teatrální herecký projev v závěru jako by patřil spíš do němého filmu. Možná se kdysi ohledně dojemnosti tlačilo víc na pilu, ale hádám, že v dnešní době, kdy film dospěl do mnohem větší civilnosti, už toto na většinu diváků fungovat nebude. Stejně tak bohužel i ono téma dopadu stigmatu lepry na vztahy. Je však škoda, že nebyla minimálně lépe propojená detektivní a lidská rovina. Diváka to na začátku slibně navnadí oním detektivním vyšetřováním, avšak v závěru zůstává tato rovina jakoby nezavršená, a tedy nedostatečně ukončená.~(3,3★)~(17.12.2025)

Relativně typický detektivní úvod se s rozuzlováním zápletky pomalu promění v nečekaně silné drama, které však na city diváka brnká až trochu moc okatým způsobem. Lépe řečeno, víc než o brnkání jde o pořádné kytarové sólo. To však nemění nic na tom, že až možná na mírné škobrtnutí v tempu uprostřed filmu nelze tomuto dílu nic vytknout. Obzvláště ne po stránce kinematografické neboť i zdánlivě rutinní záběry během putovaní po železnici v průběhu pátrání mají svůj šarm. Nemluvě o závěrečné porci filmu, kdy už beztak dost silné obrazy podtrhuje ještě silnější hudební doprovod. A to vše v rámci samotného příběhu filmu.(18.11.2013)

Výborné psychologicko-sociální krimi s naprosto neskutečným vyvrcholením (a to nejen obsahově, ale především formálně) a nádherným hudebním motivem. Hlavní roli suverénně vdechuje život Tetsuro Tamba, v menších excelují například známý Ken Ogata, Yoshi Kato (ještě o něco lepší, než obvykle), nebo Chishu Ryu, jenž se proslavil fenomenální rozsáhlou prací pod Ozuovou taktovkou. Tradičně pečlivá, japonsky asymetrická kamera, pomalé, ale vhodně rytmizované tempo a již zmíněná geniální hudba, vytvářejí magnetizující atmosféru, na níž má ostatně nezanedbatelný podíl taktéž scénář, na kterém se podílel Yoji Yamada (Twilight Samurai, Tora-San...)(14.02.2009)