Hazard (2005)

Asi podobný koncept ako mal raz Takeshi Kitano. Týpek príde do Ameriky, spozná partu grázlikov( inak v pohode chalanov), a učí sa ako to chodí za veľkou mlákou. Film je krásnym pohľadom cudzinca na iný svet, pričom ako to už u Sona býva, je ústrednou témou, motívom a vlastne úplne všetkým, snaha nájsť krásu v tom škaredom. Takže sa tu strieľa, prepadáva, berú sa tu drogy, ale pritom do toho hrá pekná hudba( dodávajúca tomu až poetický nádych) a hlavní hrdinovia sa v spomalovačke snažia lietať. Ako manifest slobody, anarchie a určitého druhu sociopatie nenájdete zaujímavejší film. Koniec má ale kupodivu tendenciu vysvetľovať, uzatvárať a v neposlednom rade si z nás trocha robí "bláznov". Kultúra a cestovanie nás mení. Rozprávač príbehu si to uvedomuje. A podáva nám to s typickou nonšalantnosťou. Ale rozhodne je to film, ktorý taký Sonofil ako ja náležite ocení. Pretože ako večný Kitanofil, som ten jeho zárez ocenil.

Príbehov o ľuďoch v cudzom meste je síce viacej, ale máloktorý to dokáže pojať tak ako Shion Sono. Hlavnou výsadou tohto japonského filmu je lokalita, kde sa natáčal a tou je veľkomestská džungla New York City. Príbeh o chalanovi, ktorý bol z celého svojho života znudený a zo svojho mesta znechutený a tak odchádza do NYC zažiť nejaké dobrodrúžstvo a nájsť sám seba. Film nie je moc ľahký na pozeranie a v mnohých prípadoch neukazuje nič pekné, ale kamarástvo hlavnej trojky, ochota pomáhať stratenému človeku a pocit, že náš hlavný hrdina konečne niekde patrí z toho robí moc pekný príbeh. I keď ani jeden z nich nie je moc v poriadku a ich kamarástvo síce nie je falošné, ale úprimné zrovna tiež nie. Veľmi zaujímavý snímok, ktorý sa určite oplatí pozrieť.

Do budúcna poznámka, silné príbehy ako je tento nemajú čo spomaľovať. Napriek tomu ide stále o krásny film, porovnateľný možno aj s dokonalým Love Exposure. Už len tá scéna recitovania niekde na skládke.

Zajímavé drama o mladém tenagerovi, který žil, tak trochu v jiném levelu... Kvalitní japonská tvorba.

Se Šionem Sonem to začínám mít stále více jako na houpačce... většinou mě buď nadchne nebo naopak otráví. Už během úvodního přepadení a dění po něm jsem tušil, že měHazardbude míjet jak námětem nicotných japonských gangsterů v USA, k nimž jsem si příliš nedokázal vybudovat pozitivní vztah a jejichž osud mě pak příliš nezajímal, tak především stylem se šíleně rozklepanou kamerou jakoby vypadlou ze severské Dogmy 95... až jsem měl občas u výstředního chování ústřední partičky pocit, že sleduji nějaké japonskéIdiotyv gangsterské variaci. Během prvních 40ti minut jsem měl nutkání film vypnout a označkovat ho odpadem jako cosi pro mě naprosto nekoukatelného, ale pak se nejenže občas (byť jen občas...) kamera i zklidnila, ale místy Sono začal být společně s gangstery dost (i vtipně) nápaditý, asi tak od doby zmrzlinářského vozu. Jako snad pokaždé nechybí Sonovi nějaká památná delší sekvence, která pro mě znamená navrch samostatný zážitek ve filmovém zážitku a v tomto případě to byla akce gangsterů převlečených do kostýmů kovbojů z Divokého západu, naprosto skvělá a vtipná od spontánního rozjezdu přes neortodoxní přestřelku starých kovbojovů s puškami proti mafiánům s moderními pistolemi až po nečekaně radostný výsledek. :-) Bavily mě i scény s postavou tajného amerického fízla a celkově z druhé poloviny jsem měl naštěstí výrazně lepší dojem, ač částečně chladný vztah k většině postav jsem pocítil i ke konci.[55%](13.08.2023)