Riaru Onigokko (2015)

RežisérSion Sonovo filmeRiaru onigokkoz roku 2015 (opäť) popúšťa uzdu perverznej fantázie a v hororovo ladenom príbehu prináša kombinovanú prácu so ženskou psychológiou a krivením časopriestoru. Nie najľahšie čitateľný dej, postupne sa prelínajúci medzi na prvý pohľad rôznymi hlavnými postavami, stavia do veľkej miery na metaforických obrazoch, miestami takmer až hraničiacimi s podobenstvom, ktoré ale nie sú v Sonovej tvorbe ničím výnimočným. Niekedy fungujú lepšie, inokedy menej. ARiaru onigokkoje, bohužiaľ, skôr ten druhý prípad. Metaforickosť - tú "sonovská" nevynímajúc - je v kinematografii určite vítaným prvkom. Problém ale nastáva vtedy, keď sa stáva významovo ťažko identifikovateľnou, čo sa deje aj tu. Prichádzať s nejakými teóriami o tom, čo sa okolo hlavnej postavy Mitsuko (Reina Triendl) (respektíve ďalších) v skutočnosti odohráva, nemá väčší zmysel, pretože Sono ich divákovi prakticky všetky postupne "pochová". Nakoniec tak človek ostáva bez uspokojivej odpovede s dojmom, že všetko, čo film ponúka, je iba metaforickosť pre metaforickosť (teda bez hlbšej pointy), respektíve gore pre gore (na jednu stranu efektný, na druhú stranu zároveň vizuálne relatívne slabý).Riaru onigokkotakmer s istotou nesie hlbšiu myšlienku. Príbehové poňatie, respektíve jeho neúčinné spracovanie sa ale podpisuje na celkovej neatraktívnosti a kvalitatívnej priemernosti. Jedným z mála plusov je obsadenie bývalej členky idol skupiny AKB48Mariko Shinody.

„Osudu vítr se pod sukně stáčí, školačky jak salám krájí, peříčka z polštářů rudá krev smáčí,vesmíry kulečník hrají.“ Opět se mi potvrdilo, že Šion Sono je sice morbidní úchyl par excellence, ale též něžný romantik s duší poety. Záleží však na tom, kdo a jakýma očima se dívá. Hloubavý filozof v alternativních světech zasněné básnířky Mitsuko najde souboj svobodné vůle a determinismu, tedy rovnici o mnoha neznámých, jejímž řešením je suicidální konstanta, tak často rezonující v Sonových filmech. Hororožrouti si užijí rozpůlenýautobusa v něm čistě přefiknuté školačky, rotační kulomet ve sborovně a další masakry, vnímavý kinofil si při zlověstných závanech větru připomene tíseň ze ShyamalanovaStalo se, no a někdo (snad) pod hromadou mrtvých spolužaček dívenky Mitsuko najde to, co já. Sonovu hororovou báseň akaValerie a týden divů, o neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v nelehkém období dospívání zmítané bouří dosud neznámých citů a strachem z množství cest, které se před ní otevírají. ProKrt.Ek: Sebevraždou dle Sona je imho i ztráta panenství. Svět už pro ni nikdy nebude stejný, ta malá nevinná holka po prvním sexu umře a narodí se nová bytost, žijící už navždy v jiném, jakoby alternativním světě.

Pořád jsem čekala, až to začne dávat smysl. Dokonce jsem si vytvořila dvě pracovní hypotézy, o čem že by tohle veledílo mohlo být, ale nakonec se ani jedna nepotvrdila, a nic lepšího se nenabídlo. Nevím, na co poukazují ty bláboly z obsahu, ale to, že autor zachází s "něžným" pohlavím, jako s odlišným živočišným druhem je jasné už z toho zaměřování na záběry bílých dívčích kalhotek a bizarní svlékací scény v kostele. Závěrečné "rozuzlení" působí jako narychlo splácaná hromádka hnoje, která příliš neštymuje ke zbytku, spíš jde o takové univerzální "vysvětlení" prakticky čehokoli, s čím by člověk mohl přijít. Jako když desetileté dítě začne popisovat epické dobrodružství, totálně stojící za sepsání, a po pár stránkách neví co dál. A ano, úvodní scéna s autobusem by zasloužila slušné pokračování, i když já bych se vyhnula zdlouhavému běhání nikam.

Přežila, aby následovala svou smrt? Nebo nakonec zemřela, aby mohla zase žít...? Další kruh paralelních světů, do kterého lapil Šion Sono hlavní (zde dívčí) postavu i svého diváka, mě závěrečným vyvrcholením uzemnil. Jedna překvapivá pointa zde teprve předchází důstojnému propojení všech linií i hned několika podivných výjevů z minulých dějů, kdy jsem musel uznat, že Sono měl celkový koncept filmu plného děsivých mysteriózních událostí a paralelních identit hlavní hrdinky promyšlený. Celý film skýtá v jeho průběhu dostatek překvapení, akorát ne vždy jsem ono skákání mezi tolika různými náladami dokázal vnímat jako bezchybný klad. Naprosto mě uhranul famózně ponurý, syrový a originální horrorový úvod, s bizarním smrtelným zlem v podobě shluku létajících kousků stromové kůry. A pak mi déle trvalo, než jsem se plně přeladil na dívčí komedii ze školního prostředí. Co ale teprve, když se po zcela odlišných zvratech pro změnu ocitáme na svatbě s ještě bizarnějším šokem pro hlavní hrdinku? Těmi zvraty a dalšími šílenými nápady to Sono vyloženě procpává, některými z nich mě dostatečně odboural (braková vložka s krokodýlem), u jiných jsem si však říkal, že by možná udělal lépe, kdyby zůstal u seriózního postapa s blouděním světem po nevysvětlitelném masakru. **** Filmy Šiona Sona mě nesmírně baví objevovat, až na výjimky i sledovat, baví mě svou originalitou, ale až na výjimky se mi i těžko hodnotí. Zde jsem až ve stavu, kdy skoro váhám, proč podobný film existuje, cítím se zaskočen a částečně ztracen v jeho skutečném smyslu i navzdory pointě, ale cítím, že mě přesto bavil a audiovizuálně uhranul.[75%]

Film není pro lidi, kteří hledají ve filmech hlubší smysl. Budeme-li hodnotit film jen z jeho obrazové stránky a akce, pak je to taková brutálnější akčňárna. Podíváme-li se na významovou stránku, tak se dostáváme do úplně jiné ligy, jinou úroveň a do jiného sportu. V tomto filmu se podle mého názoru jedná o to, jak je na ženy pohlíženo nejen v japonské kultuře. Že jde vlastně jen o hračky mužů, viz scéna z mužského světa a se starcem. Každá z žen/dívek je pak vystavena určitým nárokům společnosti na chování.