Strange Circus: Kimjó na circus (2005)

Jednu vec, ktorú nemožno filmom japonského režiséraSiona Sonauprieť, je, že so sebou prakticky vždy prinášajú "shock value". Jeho filmy sú ale zároveň veľmi zradné, čo sa kvalitatívnych výkyvov týka. Zatiaľ čo pri niektorých možno povedať, že predstavujú nadpriemer, iné - a k nim patrí aj toto dielo z roku 2005 - sú viac-menej kvalitatívnym sklamaním. Počin, ktorý v sebe v tomto prípade spája témy sexuálneho zneužívania, incestu či vraždy, je schopný "nepripraveného" diváka snáď až znechutiť. Kto sa ale dopredu obrní, na toho čaká "typický" Sono, vyznačujúci sa svojou bizarnosťou a symbolikou. A tentokrát aj prehnanou prekombinovanosťou, ktorá sa spolu s absenciou príbehovej údernosti (áno, napriek tomu všetkému, na čom snímka stojí), podieľajú na tom, že na diváka tento kúsok tohto svojského režiséra nie je schopný zapôsobiť tak, ako iné jeho diela. Veľkým problémom je takisto dejová nevyváženosť. Zatiaľ čo prvá polovica príbehu iba pripravuje "ornú pôdu", druhá polovica sa toho v sebe snaží obsiahnuť čo najviac. A práve v nej potom najväčšmi badať onú spomenutú prekombinovanosť, keď ponúka nemalú dávku príbehových zvratov. Tie ale ani zďaleka nie sú také výrazné, ako by si bol divák želal. V dôsledku toho dochádza k relatívne paradoxnej situácii. Zatiaľ čo v iných filmoch sú plot twisty skôr niečím, čo kvalitu diel zachraňuje či dokonca vylepšuje, tu nastáva presný opak.Kimyô na sâkasualeboStrange Circusje kvalitatívnym podpriemerom, pri ktorom je dobré pripomenúť si, že všetkého veľa škodí, respektíve, že menej je niekedy viac. Snímka Siona Sona dokáže šokovať, ale do istej miery aj sklamať. Pozitívami, mierne naprávajúcimi celkový dojem, sú kostýmy a masky (najmä v úvodnej scéne z baru/kabaretu), čiastočne hudba, výkonSeiko Iwaidyv "tínedžerskej" role Mitsuko a prerod postavy "Yûjiho Tamiyu" v podaníIsseia Ishidu.

Neobvyklé a geniálně znepokojivé dílo v bizarním podáníSiona Sona. Má to opět příběh, který opět není pro slabé povahy, hlavně díky násilí a brutalitě a psychickým šokům, které jsou v tomto filmu opravdu slušným zvratem. Líbí se mi, že reaguji na onen příběh jistým způsobem, ale díky onu hlavnímu cliffhangeru by u druhého sledování byl odlišný nadhled, což se může u filmů nazývat jako výjimečnost. Vše není tak, jak se na první pohled zdá... a já tento styl dost žeru. Hlavní postava je dobře napsaná, a hlavně v podoběMasumi Mijazakije opravdu skvělá. Je vidět, že i po ostatních stránkách pan režisér dělal většinu své práce, protože tu máme ve vizuální stránce opět skvělé hraní s barvami, soundtrack obsahující housle nebo piano nebo cirkusovou hudbu, skvěle napsaný scénář a velkou porci bizarní šílenosti. Mé hodnocení:8/10

Vypadá to, jako by si Sono chtěl zahrát na Lynche, ale vylez mu z toho Brad Anderson. Je to prostě film, který je dlouhou dobu mysteriózní, do jisté míry i atmosférický a s každou další minutou divnější, ale jakékoli vysvětlování si nechává úplně na konec, kde svoji pointu doslova vychrlí a ta pointa vůbec není špatná a spoustu toho propojí, ale od Sona bych čekal něco kreativnějšího a co by se (aspoň) vyrovnalo dosavadní bizarnosti, protože tohle bylo to asi nejnormálnější možné vysvětlení. On to ještě natočil tak, že plně jistí si být vůbec nemůžete, takže je to otevřené různými interpretacím a stejně tak se dá i říct, že to vlastně nevysvětlí nic - osobně to tak sice nevnímám, ale nedivím se tomu, že někteří ano. Popravdě bych tomu rád dal tu čtvrtou hvězdu, jelikož mě to většinu času drželo v silném napětí, ale nakonec mi nějaké výraznější dojmy bohužel chybí. Ale taky to může trochu být i tím, že mi místy moc nesedlo, jak je to natočené, i když Sono zase má záběry velmi chytře promyšlené a skvěle sestříhané (což se projeví hlavně v závěru). Herecky je to ale úchvatné, to bezesporu. Jinak z jeho tvorby je to nejblížRiaru Onigokko; což byla moje první zkušenost se Sonem, netušil jsem, co čekat a celý film byl zmatený z toho, co sleduji, ačkoli mě nadchlo, jak ten mišmaš do sebe geniálně zapadl. Obojí ale funguje na stejném principu a oba mi sedly zhruba stejné, byť každý opačně. Otázkou je, jestli bych Riaru Onigokko dal vyšší hodnocení, když už bych měl od Sona něco za sebou, protože tam je pointa opravdu taková, jakou bych od něj čekal, ale zatím to nebudu rozlišovat. Možná ale jednou přehodnotím i Strange Circus, bizarní to bylo hodně a to já rád, jen jsem od toho čekal trošku víc, když to na začátku tak vysoko nasadí laťku. Silné 3*

Matka, otec, dcera a později i mužský nápadník s tváří a účesem děvčete... aneb malé dějiny jedné úchylnější rodiny s plynutím téměř cyklickým. Plynutí tohoto filmu bych rozdělil asi do tří částí: ta první působí dojmem mozaiky, jež každou chvíli během ústřední zápletky hází před diváka nevšední stylové nápady, pro Šiona Sona vlastně typické (ať už jde o rámování cirkusovými a pouťovými výjevy nebo závažnou operaci pojatou do rytmu hudby), druhá část pak přináší s mírným pomatením mysle diváka i jistým zvolněním v střihovém vyprávění již zdánlivě odlišný příběh s odstupem času. Do třetice přijde mysteriózní vyvrcholení, jež velkou část vnímaného příběhu s navrácením se do minulosti ještě zvrátí, ale současně se v ní všechno dříve nejasné, vynechané či zdánlivě nedovysvětlené a nesouvisející plně vysvětlí, zapadne do sebe a tak úžasně propojí, že jsem jen žasl.Strange Circusje tak neskutečně propracován, včetně všemožných bizarností a úchylností, že mi další Sonův film i přes chvilkovou nechuť či náročně vstřebávání některých scén zase úplně vyrazil dech..! Nevím a radši vlastně nechci vědět, nakolik jsou Sonovi vlastní jisté zvrácenosti i mimo režisérskou tvorbu. Jen v tomto směru kvituji, že film obsahuje i několik výjevů morbidního cirkusového čísla nebo malého „sexuálního varieté“ před jásajícím publikem, z jakých naštěstí cítit, že jsou jasně mířené coby satirický výsměch nebo kritika podobných senzací.[85%]

Tak jako je to u tohoto režiséra - vidím to podobně i u některých kapel - jedna písnička božská, v tomto případě samozřejmě Ai no mukidashi a zbytek nic moc nebo neposlouchatelný. Po 25 minutách jsem to chtěl vypnout, pak to začalo být zajímavý ale ten třičtvrtěhodinový konec to posunul zpět na jednu hvězdu, a zdráhal jsem se i u ní. Nechutný, divný, iritující, prostě tradiční japonský film (čest výjimkám = kromě jedné zde jmenované například dvojice Kurosawa-Mifune).