Les lásky (2019)

Tak jsem měl prvních 10 minut rozpačitý pocit, že už se Šion Sono v jednom ze svých posledních filmů začíná v mnoha prvcích opakovat a vykrádat řadu dřívějších počinů (ač v případě spojení sKroužkem sebevrahůby šlo mluvit o odkazu, snad i menší návaznosti)... a ono by to možná šlo říct o celém filmu, jenže ta zábavná originalita a hravost ve vyprávění, spojení civilního nádechu a kontrastně vyhroceného extrému v stylizaci i obsahu, nečekaná absurdní vyústění, nesmlouvavá nadsázka a velká tvůrčí záliba ve filmu, to vše Sonovi pořád funguje. Takže velmi brzy si mě na přeskáčku rozvíjený příběh nejen typických japonských holčin, ale také amatérského filmařského štábu získal a přivedl do stavu, kdy mě opravdu baví sledovat nevšední film bez ohledu na jeho dlouhou stopáž. Samozřejmě, že Sono nezapomíná ani na své perverzní úchylky, kdy bych některých scén zůstal opravdu raději ušetřen (zejména milování s pliváním z úst do úst), u dalších včetně ohyzdných elektrošoků jsem až postupně musel trpce dojít jak k nadhledu, tak uznání, že do celku zapadají. A jestli mě první z brutálních masakrů a jeho pokračování spíš poťouchle pobavil, hůř teprve mělo nastat. Nicméně jsem rád, že i do titulního lesa jsme se ve finále dostali a vedle ještě většího zmatení se pokusili přijít na kloub pozadí série všech incidentů ve filmu, který nezůstává jen tím filmem o filmu. Pár hlášek o vztahu filmaře k tématu (ve stylu, že režisér filmu o zločinči může být taky částečně zločincem) získává zpětně vzhledem k Sonově kontroverzní pověsti a osudu až příznačný, znepokojivý ráz.[75%]

Naprosto čisté Japonsko a naprosto čistý EXPLOITATION. A tradiční klasikSion Sono. Bohužel, jak již zde bylo napsáno, Sono netvoří nic nového, ale vrací se, k již zpracovaným látkám. Zejména "Cold Fish", Les Lásky je vlastně takový jeho "remake". Ale i "Suicide Club" dostane prostor a další. Má to výborný vizuál. Je to až lyricky, snově zpracované. Což je právě ta nádhera!! Naivní svět čerstvě fyzicky dospívajících studentek se snoubí s těžkým psychickým exploitem, extrémní šikanou a scény krásných dívčích naivních představ střídají scény násilí a ponížení a absolutní dominance agresora nad obětí. Tohle osobně fakt můžu. Ale nemusí to pobrat každý, je to hodně Japonské, hodně ujeté, často WTF a nejdoucí nikam. Výpověď a sdělení filmu si musí divák hledat sám. Sono neříká tak ani tak, jen předkládá scény za a nechává vše na divákovi.../90%/

Japonský režisérSion Sonoopäť berie diváka do najtemnejších hĺbok pokriveného ľudského psyché. V diele z roku 2019, veľmi voľne inšpirovanom skutočnými udalosťami, rozoberá predovšetkým témy manipulácie, klamstva, kultu osobnosti, fanatického nasledovania, samoty, lásky, sexu, dlho zrejúcej nenávisti, či pomsty. Teda, možno povedať, sa nevenuje ničomu inému, iba obyčajnému ľudskému bytiu. Ale robí to svojským spôsobom, využívajúc pritom jemu vlastné a divákovi jeho filmom známe prvky a postupy. Film kombinuje viacero žánrov, spolu fungujúcich vďaka prepojeniu skrz Sonovu groteskne (miestami až absurdne) ladenú štylizáciu, nevynechávajúc (viac než) symboliku samovrážd či zdanlivej dievčenskej čistoty skrz nevinne pôsobiace školské uniformy. Režisér a scenárista v jednom zároveň príbehovo prepája kritický pohľad na modernú spoločnosť (hnanie sa za peniazmi, vzhliadanie k falošným "modlám") s prvkami renesančnejShakespearovejtragédie o Rómeovi a Júlii, čoho výsledkom je opäť raz iba pohľad na človeka uprostred. Človeka duševne naplneného, človeka duševne prázdneho. Človeka vinného, človeka nevinného. Je jedno, aký je, pretože vo výsledku viac či menej v Sonovej sníme trpia všetci - či už psychicky alebo fyzicky. Režisér si neodpúšťa preň typický gore, ktorý sa tu vyskytuje skôr iba pre "shock value", pretože spomedzi toho všetkého, čomu sa dielo venuje, respektíve čo ukazuje, na diváka aj tak najviac zapôsobí zachytenie manipulácie, slepého nasledovania a klamstiev. A to aj vďaka dobrým hereckým výkonom, najmä ak je reč oKippeiovi ShiinovičiEri Kamataki. Kvalitatívne, bohužiaľ, film dopláca na relatívne "výživnú" minutáž, čo je typický neduh Sonových snímok. Miestami - najmä v prvej polovici - pôsobí hlucho, naopak, v závere dokáže dej dobre gradovať. Každopádne, skrátenie by film určite zdynamizovalo a v konečnom dôsledku mu pomohlo.Ai naki mori de sakebemožno neohúri spracovaním, z obsahového hľadiska ale dokáže zaujať poňatím tém. Sion Sono prostredníctvom scenára a postáv dokazuje, že takmer až abstraktným vizuálnym "jazykom" je schopný komunikovať jednoduchú komplikovanosť ľudského bytia.

Při sledování filmu Les lásky mě napadlo: Čím to je, že když Šion Sono natočí nějakou úchylnou erotickou scénu, tak je to výsostně estetický zážitek, zatímco když nějakou úchylnou erotickou scénu natočí David Lynch, tak je to nezáživné jak evangelická bohoslužba? Odpověď by mohly znát sudičky, které člověku udílejí mimo jiné i míru jeho uměleckého talentu. Vezměme si třeba hned jednu z prvních scén v tomto filmu: holky v dívčí škole nacvičují Shakespearovu hru Romeo a Julie. Obě hlavní role hrají děvčata. Mají na sobě školní uniformy. Dvě, které se příliš vžily do svých rolí, se pak za scénou pohybují ve spodním prádle. Vlastně se tam nic moc neděje, ale člověk přitom úplně zapomene nadávat na LGBT. Děj se dále rozvíjí a dostává se do oblastí, kde si Eros podává ruku s Thanatem. Mimochodem, nevím, proč Japonci tak tíhnou k sebevraždám; asi to mají zakódované v genech. Vzhledem k tomu, že příběh je zakotvený v realistickém prostředí, však působí psychologicky nevěrohodně a jeho závěr už vysloveně připomíná absurdní drama. I zde, jako v mnoha jiných filmech všemožných proveniencí, tedy záleží na divákovi, jestli přistoupí na hru filmových tvůrců či nikoli.

Příběh o několika známých, kteří chtějí natočit film. Do života jim vstoupí podivný chlapík a vše se pro všechny začíná měnit. Ve filmu se střídá několik žánrů, nebojí se násilí a krve, ale jsou zde i pomalé písně a ukázaný středoškolský vztah, někdy je vše říznuto komedií a přehráváním. Film bych trochu zkrátil, ze začátku jsem se moc nebavil. Celkově dobrý a tíživý filmový zážitek.