Flám (1966)

Výborná záležitost. Role psaná Kopeckému na tělo se překrásně vysmívá a glosuje takovou obyčejnou situaci. Postarší kocour chodí se štěnětem, které by rádo prorazilo. Kocour je Kopecký a štěně Schoberová. Štěně v jednu chvíli nahrazuje zralá Matulová a o chvíli později tajemná Hlaváčová. Život jde dál, den se mění v noc. Olympic střídá Letkiss. Mládí je drzé, dospělí se to snaží tolerovat. A přes to všechno (anebo díky tomu) jeFlámstejně moderní tehdy i dneska a předznamenává celou tu civilní vlnu v českém filmu, která se pravidelně vrací. A to je radost.

"A byl jsem vevnitř a ani jsem nevěděl jak..."Na Miloše Kopeckého (ve vcelku typické poloze sebeironického svůdníka) čeká ten den celá řada překvapení. Nejdřív se málem zaplete s ředitelkou podniku (Vlasta Matulová), ženou co fakt asi není "něco mezi kočkou a růží", ale co chtít od ředitelky...Pak jej zaskočí emancipované chování jeho milenky (E. Schoberová), která už konečně chce od životě něco víc. Večer si asi taky představoval trošku jinak, než že mu jeho známý "podstrčí" milou (přesto trochu tajemnou) slečnu. Jana Hlaváčová v téhle roli dokáže být okouzlující a veskrze sympatická. Nenucené dialogy všech aktérů této komedie jsou rozhodně tím nejlepším, co si lze z tohoto Flámu odnést. Scénář tedy dokonalý rozhodně není, ale když vezmu v potaz příjemnou atmosféru, co do oné noční jízdy dodává mj. bigbítová kapela Olympic (s ještě oholeným a hlavně mladým Petrem Jandou), tak za mě poměrně velká spokojenost.

Takový obyčejný den architekta Miloše Kopeckého, který ve všednosti potká všední dámu a prožije s ní myslím nevšední hezký večer. Mně se na těhle filmech líbí ta lehkost, seznamování, dialogů, socialistických bytů a takový ten pocit úprku alespoň na chvilku ze všednosti každého dne. Miloš Kopecký a Jana Hlaváčková zahráli krásně a lehce film o jedné náhodě a mně se to líbilo. Scénář je stejný jako architekt, je charismatický vtipný a s notnou dávkou hořkosti a elegance.

Dialog plný rozporů. Touha toho, jak známo, mnoho slibuje, ale málo naplňuje. Což je případ i tohoto filmu. Výchozí situace, neotřelá svým neformálním pojetím, přímo vybízí ke konverzaci mezi náhodně se shledavšími lidmi, mužem, úspěšným architektem, jehož libido se ocitá v úzkých vlivem nekonkrétních obav a dojmů, s nimiž si pojednou jeho majitel neví rady, a ženou, která klame tělem i slovem, tím spíš, představují-li je Miloš Kopecký s Janou Hlaváčovou. Potíž je v tom, že tu, bohužel, nejde ani tak o to, co se říká, ale jak se to říká. A tam, kde forma převažuje nad obsahem bývá pravda často jen zdánlivá.

Československý film odehrávající se během jednoho dne v životě Jiřího Donáta (M. Kopecký), zaměstnance instituce pořádající reprezentační výstavy v zahraničí. Snímek se zabývá především vztahy tohoto muže s ženami, což automaticky evokuje souvislost s pozdějším Kachlíkovým filmem Já truchlivý Bůh, jenž jsou propojeny postavou M. Kopeckého. Donátovu partnerku nepředstavuje nikdo jiný než půvabná, ale povrchní O. Schoberová, tento vztah je však poznamenán vysokým věkovým rozdílem a také kalkulem za účelem získávání výhod ze strany partnerky. Dále se kolem Kopeckého objevila jeho starší nadřízená V. Matulová, která se neúspěšně snažila o navázání bližšího kontaktu. Později se za neobvyklých okolností seznámil s mladou návštěvnicí baru J. Hlaváčovou, která Kopeckého sice přitahovala, avšak nebyl si jist její nečitelnou totožností a měl obavu, aby nenarazil na ženu lehkých mravů. Většinu snímku vyplňují dialogy mezi Kopeckým a Hlaváčovou, které nejsou ani zábavné ani zajímavé, zaujala mě spíše atraktivita a inteligence mladé paní Hlaváčové. Snímek M. Hubáčka patří právem k zapomenutým dílům nové československé vlny, neboť komické prvky jsem v něm téměř nezaznamenal, a celý film působí dost nudně a zbytečně. Ve snímku se špatně zvoleným názvem se objevuje mnoho vedlejších postav, které však na příběh nemají téměř žádný vliv, zmíním tedy jen ty nejvýznamnější : V. Menšík, V. Hrubý, J. Menzel. Nejvýraznější část filmu je v mých očích hudební vystoupení kapely Olympic, u níž mě překvapilo nadšení a energie, které z jejich interpretů včetně mladého P. Jandy a J. A. Pacáka tryskalo. Domnívám se, že film provokativně zobrazuje probděnou, nikoli proflámovanou noc, což snímek zařazuje k novému stylu natáčení filmů, avšak umělecky a významem nedosahuje ani průměru.