Festival pana Rifkina (2020)

VyužijuFestivalu pana Rifkinake stručnému vyjádření mých pocitů z „pozdních“ filmů Woodyho Allena, protože víceméně všechny trpí stejnými neduhy. Teprve s covidovým rokem 2020 Allen přerušil svůj dosavadní rytmus točení jednoho filmu za rok. To, co v sedmdesátých a osmdesátých znamenalo téměř jistotu, že se každý rok dočkáme skvělého nového filmu (z nichž pár je právem považováno za mistrovská díla), se v posledních dekádách stalo přehlídkou děl stárnoucího režiséra, který točí filmy už jen ze zvyku, děl, která jsou obsahově značně vyprázdněná. Nejinak je tomu tohoto snímku: děj by stěží vydal na desetistránkovou povídku, témata autor zpracoval lépe ve svých starších filmech a vše je zrežírováno jakoby na autopilota, bez větší snahy o jakoukoliv invenci. Je to prostě jen další Allenovka. Abych použil camusovskou metaforu, která z úst Wallace Shawna zazní v závěru filmu: jako by Woody byl natolik zvyklý snažit se vytlačit balvan na vrchol kopce, že se děsí okamžiku, kdy se mu to podaří, jeho práce skončí a on zjistí, že jeho život je odteď naprosto prázdný. Je to zcela pochopitelné u umělce, pro něhož je režisérská židle vším. Ale stejně je škoda, že z limonády už vyprchaly všechny bublinky. (A teď mě omluvte, dělá se mi nevolno z Allenova života mimo filmové studio.)

Festival pana Rifkinaje klaunovým smířlivějším přehodnocováním umění a života. Vlastně ta banální zápletka manželské krize, respektive její dovršení slouží jeho tezím. Proto nám také připomíná slávu filmu, a to jako umění, tedy především to jeho evropské zhodnocení, jež probíhalo v neorealismu, v nové vlně, v autorském filmu. Dělá to tak, jak byl obzvláště ve svých počátcích zvyklý, klaunsky, tím svým vrozeným sklonem k znevažování. A činí tak s láskou. Je si totiž vědom, že filmu dominuje tzv. "Hollywood" a jeho napodobeniny, tedy spíše produkt obchodního trhu, nikoli však umění, i když se za umění vydává. Klaun setrval na základech svých tezí o umění a filmu, ale je smířlivější, neboť se zároveň smiřuje se životem a smrtí. Klaun je již stár, občas se tedy zadýchá. Hrdinou té klaunovy estrády je Mort Rifkin (Wallace Shawn), Woodyho alter ego, spisovatel a milovník filmu-umění. Se zvyšujícím se věkem se nesnižuje touha po smysluplném naplnění života, ale ubývá radikalita, na ni již není čas. K výrazným postavám zde patří Mortova manželka, odklánějící se od umění a klaunova znevažování k ekonomicky úspěšným projektům, Sue (Gina Gershon) a Mortovo okouzlení a lékařka ve velmi náročném manželském svazku Joanna Rojas (Elena Anaya). Z dalších rolí: aktuálně úspěšný a oslavovaný filmový režisér Philippe (Louis Garrel), Joannin "emocionální" muž a malíř Paco (Sergi López), klaunova parafráze Bergmanovy Smrti (Christoph Waltz), či Mortův bratr v představě (Steve Guttenberg).Festival pana Rifkina: Woody nezapomíná ani v San Sebastianu na svůj milovaný New York. Klaun je již stár, ale jeho touha klaunským způsobem se vyjádřit a strhnout na sebe pozornost nezmizela.

Asi by se dalo říct standartní Allen……vzhledem k jeho úctyhodnému věku a faktu, že jeho nejlepší léta se datují několik dekád dozadu, mu leccos odpustíte, ale zároveň dostanete plus mínus, co jste očekávali. Hypochondrická vztahová terapie společně s Allenovým vyznání z lásky ke klasickým evropským filmařům v jednom balíčku. Hravé, inteligentní, klidné, bez potřeby zbytečně tlačit na pilu. Zároveň mne baví, když si Allen vzpomene na hercem, které by jste možná nečekali, jako byl například Jim Belushi v Kole zázraků nebo právě bývalý profesor filmové historie v podání Wallace Shawna. Jeho nevěrně věrná manželka Gina Gershon společně s Elenou Anaya také vkládají potřebné díky do emočně neurotické skládačky a tak nakonec, jak jsme zvyklí. Rutinér Woody už svoje podstatné řekl dávno a dost možná by se měl víc věnovat odpočinku, každopádně se na jeho nového hrdinu s charakteristickými rysy svým způsobem vždycky těším.

Woody Allennabízí další, obměněnou variaci naPůlnoc v Paříži. Opět vyžaduje divákovu silnou spolupráci, tentokráte ve velmi dobré orientaci významných evropských režisérů 20. století a jejich vrcholných děl. Pokud divák nezná kontext, ztrácí pro něj film už z poloviny význam. Vedle toho Woody opět servíruje svá klasická témata - úvahy o lásce, vztazích, smrti, hypochondrii, věčné touze po štěstí a rozkoši. To vše v rámci Mezinárodního filmového festivalu v San Sebastianu, což mě potěšilo dvojnásob vzhledem k tomu, že jsem se jej poslední dva ročníky zúčastnil. Herecké obsazení je naopak Allenovsky netradiční, vynikáElena Anaya, jež se nejspíše dopuje nějakým sérem proti stárnutí. Skalní fanoušci nemohou být zklamáni, všichni ostatní mohou snímek považovat za slabší v bohaté Allenově filmografii.

(když jsem to teď do-koukal, říkám si: ta vynucená pauza mu zatraceně prospěla; značka WA už sama o sobě po těch letech trochu vylučuje vidět něco, co člověka vysloveně vytrhne, ale tohle byla taková vyčpělost, únava - jako by sám Allen dospěl do jakési "druhé krize středního věku po 40 letech" a natočil film sám o sobě..)