Facka (1974)

Dcera bez diskuze na facku, mám pocit, že by mohla sloužit jako odstrašující příklad plánovanému rodičovství. Neumím si představit, že bych ji měla doma, krajně otravné stvoření s myšlenkovými pochody mně zcela neznámými. Nicméně Lino Ventura v roli milujícího, chápajícího, odpouštějícího otce celou tuhle tragédii vytáhl z odpadu. Pravda, pomohla mu v té těžké práci Annie Girardot, která to svým šarmem a umem popotáhla. Hodnotí se mi dnes těžce, ale nemohu jinak, jen dvě, za ty dva, nebavilo mě to a nebýt Lina, ani Annie bych se nedočkala..

Říkal jsem si, že ten film přece nemůže být tak blbý. Vždyť měl v době své premiéry takový úspěch. Tak jsem si ho sám bez sebemenších předsudků pustil a za sebe můžu říct, že se mi líbil a zdejší komentáře nechápu. Ale tak proti gustu žádný dišputát. Není dobré přistupovat k Facce jako k čistokrevné francouzské komedii se vším všudy. Humor zde sice je, ale v malé míře a ještě k tomu spíš nucený. Vlastně se ani nebojím říct trapný, protože Francis Perrin se mi nelíbil už v Ukradli torzo Jupitera a tady byl přímo otravný. Kdyby se všechny jeho rádoby vtipné scény vystřihly, udělalo se by se nejlíp.Facka je totiž rodinné drama a to hodně dobré. Možná s ne, příliš originální zápletkou ale velmi lidské a jako ze života. Střet dvou odlišných generací a povah (vzdělaného, přísného otce ze staré školy a mladé lehkomyslné romantické dcery) je zde vyobrazeno skoro až nadčasově a stále má co říct. Třešničkou na dortu je jako již tradičně geniální a přesný Lino Ventura, který zde hraje tak trochu sám sebe. Škoda jenom, že Anička Girardot má tak málo prostoru a filmu by možná prospělo nějakých těch 10 minut navíc. Ale to už jen tak hledám chyby, protože se mi Facka líbila jako žádný jiný film za poslední dobu.

Že má režisér Claude Pinoteau na příběhy o dospívání cit a pochopení, nám po tomto snímku dokázal ještě několikrát. Snímek ´Facka´ se zabývá počínáním osmnáctileté Isabelle mající jako každý jiný v jejím věku své představy o životě a své budoucnosti a jejího otce. Ten je s Isabellinou matkou rozvedený a o dceru se stará sám. V druhé polovině snímku do děje vstoupí i Isabellina matka s tváří Annie Girardot, ale že by došlo k nějakému dějovému zvratu se říci zrovna nedá. Příběh je nenásilný, skromný, realisticky živý a přesvědčivý. Od Lino Ventury, který si zahrál onoho otce, se snad ani nic jiného čekat nedá. Jedná se zkrátka o obyčejný příběh o mladých snech, zamilovanosti a rodičích, jak se k tomu stavějí v rámci své rodičovské lásky a zodpovědnosti. Film kupodivu nestárne a má divákům co říct i dnes.

Ano, chtělo by to tady trochu profackovat. První facka by mířila na scénáristy filmu, o nichž vím, že jsou schopni vyplodit něco lepšího než jen povrchní škvár, kde se všechny postavy chovají nelogicky, přičemž nejhůře si vedli v případě hlavní hrdinky, jejíž motivaci v milostných hrách a problémech v soužití s otcem by těžko dokázal rozklíčovat i takový Sigmund Freud. Druhá facka míří na herecky dosud nevyzrálou a zde naprosto nepřirozenou Isabellu Adjani, která do film dodává i jakýsi otravný element (herecky nezkušená Sophia Marceau byla ve Večírcích v podobné roli podstatně lepší), koneckonců, nemyslím si, že Adjani je vhodná herečka do komedií, ve vážných rolích je zkrátka mnohem věrohodnější. Třetí facka by na všechny ostatní, kteří jsou příliš dobří na to, aby si mohli dovolit na něčem takové podílet (Ventura, Girardot, Perrin). A profackovat by bylo záhodno i tvůrce českého dabingu, který poslal svým uměním snímek o třídu níž.45%

Film Facka není o potížích s láskou. Je o hledání vlastního místa v životě dospívající dívkou. Nechce o samostatnosti a své zvolené cestě pouze snít, chce ji uskutečnit. I za cenu rozpadu všech dosavadních vazeb a svérázného rodinného soužití. Facka se částečně snaží pochopit tvrdohlavou revoltu proti rodičovské autoritě a odmítání všeho, co jejich svět představuje. Aneb vše je jen reflexe svému nejbližšímu okolí. Osobitá nálada se odráží od bizarnosti vztahů, nárokování i rezignování. S lehce jízlivým nadhledem si vychutnává každou neobvyklost a staví postavy před nejzávažnější rozhodnutí. Řekne mnoho i beze slov a nahlodává poslední zbytky zdání bezpečné opory. Hlavní postavou příběhu je Isabelle Douélan (velmi zajímavá Isabelle Adjani), dospívající dívka se vzrůstající touhou po osamostatnění, jež je pro ni synonymem svobody. Zprvu nesmělý hlásek se mění v uragán odbojné drzosti, až postupně a nezvratné osmělování dosahuje síly ničivé vichřice. Boří vše staré, na stavbu nových požadavků je ale zapotřebí osobní zkušenost. Rozhodnutí bolí, ale bez nich není žádný hluboký prožitek. Hvězdou filmu je Jean Douélan (dobrý Lino Ventura), Isabellin otec a profesor pařížského lycea. Dostává jednu facku osudu za druhou, jeho důvěrně známý svět se začíná bortit v základech. Ztrácí vše a vyrovnat se musí především sám se sebou. Druhou hvězdou je Hélène Douélan (dobrá Annie Girardot), Isabellina matka v odloučení a poklidu spořádané života bez vášní. Temperament emocí a nevybitých tužeb ji zneklidňuje. Minulost je jen sladkou vzpomínkou, na kterou již nechce navázat. Výraznou postavou je Marc Morillon (zajímavý Francis Perrin), Jeanův student s majetnickým nárokováním lásky. Neodbytnost je dotěrná, přesto se až do poslední chvilky nevzdává a snaží se strhnout výhru na vlastní stranu. Důležitou postavou je Rémy Abeillé (Jacques Spiesser), který se stává katalyzátorem narušených vztahů a poslední etapou prvního důležitého životního rozhodnutí dospívající dívky. Z dalších rolí: Jeanův kamarád a ředitel lycea s nevděčnou úlohou Pierre (příjemný Georges Wilson), ze vztahu s Jeanem unavená Madeleine (zajímavá Nicole Courcel), Isabellina nejlepší kamarádka a Rémyho bezstarostná sestra Christine Abeillé (Nathalie Baye), Hélènin poklidný a seriózní partner Robert Dickinson (zajímavý Robert Hardy), či důstojná instruktorka autoškoly (Janine Souchon). Vstup dospívající mládeže do dospělosti a nezávislosti není bezbolestný a spořádaný. Někdy se musí vše přetrhnout, aby se získal osobní pocit svobody. Svérázné, a přesto důrazné a neschází temperamentní šarm.