Emily (2022)

Vzhľadom na žáner a dĺžku som očakával na môj vkus nie príliš záživné dielo, ale vo výsledku som príjemne prekvapený. Herečka v hlavnej úlohe zahrala skvelo, bolo mi jej takmer po celý čas ľúto. Síce sa mi nepáči, keď sú slušné, trošku zakríknuté introvertky, pod vplyvom bohémov a ďalších okolností nútené neprirodzene sa meniť na akoby nasilu sebavedomé ženy čo si občas potiahnu z cigarety alebo šľahnú rovno ópium, avšak táto nebadaná premena sa diala len vo veľmi decentnej rovine, takže mi Emily bola sympatická od začiatku do konca. Hlavný lámač sŕdc (ktorý sa síce do tejto pozície nehrnul, ale sa v nej jaksi zhodou okolností ocitol) iba potvrdil aký svinský prístup vedia niektorí chlapi zvoliť voči ženám – tak najskôr niekoľkonásobný pohlavný styk s úprimne zaláskovanou osobou a potom zrazu z ničoho nič ignorácia a nevšímavosť (v realite to väčšinou býva kvôli inej žene, tuna si chlapík zrazu uvedomil že musí činiť pokánie za údajný smrteľný hriech). Chúďa dievča následne premýšľa čo zlé urobila, čím sa previnila, ale nevie na nič prísť. Nakoľko bola táto dráma skutočne životopisná a koľko bolo fikcia, neriešim.

Zatiaľ som nevidel krajší a úprimnejší a po všetkých stránkach čarovnejší film z tohto obdobia ako je Pýcha a predsudok s Keirou Knightley. Emily je životopisný film a tak hoci je to romanca, je tam zároveň aj dramatickejší a tragickejší nádych.. Mám taký pocit, že v tých životopisných filmoch žili takmer všetci totožné životy. Zvraty sú predvídateľné a nezaujímavé a nevyváženosť Emily ako ženy čo tvorí a naivného dievčaťa, ktoré zažíva úprimnú lásku je tak v rámci celého príbehu značne nevyrovnaný. Natočené je to rutinne, hoci O´Connor má určitú víziu a niektoré veci sú nápadité ( noc s maskou, alebo finálna montáž písania). Herecky je to na úrovni. Minimálne Mackey a Jackson- Cohen to celé ťahajú a ich chémia je citeľná. Len to asi nie je môj žáner. A už dlho sa mi nestalo, že by som si vo filme uvedomoval strih. Niektoré seky ma doslova vytrhávali z pomalého tempa filmu do uvedomenia, že sa na to vlastne doma pozerám Ale neľutujem, že som to videl.

Motivace spisovatelů bývají leckdy skryté a složité. Když svobodná dcera duchovního napíše knihu o vášnivé lásce, dá se dohadovat, že něco podobného sama zažila. Příběh sleduje svůj směr a je až na trochu pomalejší tempo poměrně zručně vyprávěný i kvalitně zahraný. Jde o pojetí, které nechce působit staromódně, aby mohlo zaujmout spíš mladší diváky. To je vidět zvlášť na milostných scénách a ve zdůraznění problémů Branwella Brontëho s opiem a alkoholem. Jen se mi občas zdálo, že se režisérka příliš snaží, aby Emily vynikla a děj získal na dramatičnosti. Charlotte je kvůli tomu odsunuta do pozadí a naznačuje se, že žárlila na mladší sestru a začala dobře psát až po její smrti. Přitom Charlottina nejúspěšnější kniha "Jana Eyrová" i Emilyn jediný román "Na větrné hůrce" vyšly oba v roce 1847 a Emily zemřela až o rok později. Její tajný milenecký vztah zas ale působí dost věrohodně, možná kromě dopisu s vyznáním lásky. To už se Heathcliffovi, nejvýraznější mužské postavě ve "Větrné hůrce" úplně nepodobá, takže skutečnost zřejmě nebyla až tak romantická.

Civilně a srozumitelně podaný příběh života slavné spisovatelky, který je umocněný vynikající kamerou. S výborným výkonem hlavní představitelky vše vytváří skvělou atmosféru, která diváka dokáže pohltit. Scéna s maskou matky je nezapomenutelná, až mi běhal mráz po zádech. Nicméně stále schází mnoho, nebo spíše přebývá, proto nemohu hodnotit více než nadprůměr. 3+

Je chvályhodné sepisovat životopisy známých osobností. Třeba o F. M. Dostojevském nebo o Franzi Kafkovi vyšly celé stohy životopisné literatury. V dobách, kdy neexistoval internet, psali lidé hodně dopisů, které se často dochovaly, takže je z čeho čerpat, nemluvě o tom, že o některých osobnostech sepsali lidé, kteří je znali, i své vzpomínky na ně. V angličtině bude jistě existovat nějaká životopisná kniha o Emily Brontëové, i když její autor dost možná zpracoval životopisy všech literárně činných Brontëovic sester do jednoho svazku. Naproti tomu životopisné romány a životopisné filmy ve mně vzbuzují rozpaky. Jednak pochybuji o jejich historické věrnosti, jednak mám pocit, že jejich tvůrci jaksi parazitují na životech jiných osob, a to osob, které se proti tomu už nemohou bránit, protože jsou mrtvé. Odkud vědí filmoví tvůrci, že Emily v nějaké situaci řekla nebo udělala právě to, co se ukazuje ve filmu? Mám podezření, že si to vymysleli. Kromě toho nejsem ani znalcem díla Brontëovic děvčat. Román Na větrné hůrce si už asi sotva přečtu, protože množství knih, které ještě stihnu přečíst, lze sotva počítat na metrické centy, a odborná literatura má přednost. Tento týden jsem přitánul z antikvariátu knihy Kult und Magie der Indianer Südamerikas (Alfred Métraux, Gifkendorf 2001) a The Sacred Scriptures od the Japanese (Post Wheeler, New York 1952), takže, milá Emily, máš prostě smůlu, tvůj životopis někde na Amazonu nebo na AbeBooks shánět nebudu. Vzal jsem tedy zavděk filmem i s tím vědomím, že kdyby mi tam jeho tvůrci servírovali nějaké báchorky, tak to kvůli svým mezerám ve vzdělání stejně nepoznám. Film nakonec docela ušel. Chválím zejména herecký výkon představitelky hlavní role.