Dvojče (1984)

Francouzské komedie z dvacátého století podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tento žánr v historii filmu mohl nabídnout. Mám je už od malička velmi rád a dá se říci, že jsem na nich vyrůstal, přičemž jednou z jejich nejvýraznějších postav tehdy byl Pierre Richard. Po právu jsem si jej zařadil mezi oblíbené herce a na každý jeho film jsem se velice těšil. Po jeho bláznivých filmech ze sedmdesátých let přišel rok 1984, v němž natočil neméně bláznivou situační komedii o délce 104 minut s názvemDvojče. V něm ztvárnil Matthiase, majitele firmy, vyrábějící laškovné pohlednice s různými legračními hesly. Měl jednu sekretářku, několik věřitelů a stále hluboko do kapsy. Šarmantní chlapík se jednoho dne na riviéře seznámil s krásnou pohádkově bohatou blondýnkou a bylo otázkou času, kdy mu podlehne. Krásná dědička navíc měla dvojče - sestru, která je od ní k nerozeznání. A obě se chtěly co nejdřív vdát a obě chtěly Matthiase nebo jeho bratra, kterého si prvně jmenovaný muž vymyslel a vydával se za něj. Neustálá změna identity samozřejmě přinesla řadu pikantních situací. Nezapomenutelný Pierr Richard v hlavní roli se tentokrát odklonil od jeho typických rolí věčně zmateného smolaře. Naopak, sledoval jsem hrdinu, který sice dlužil, kam se podíval, ale oplýval neodolatelným šarmem a promyšlenou vychytralostí, která se stala základem celé, skvěle zamotané zápletky. Právě ten zamotaný děj se mi moc líbil a byl největší devizou filmu. Richardův hrdina, Matthias Duval, se s vidinou pohádkového dědictví rozhodl vymyslet si své vlastní dvojče, Matthieua, aby mohl uspokojit a hlavně získat dvě překrásné sestry-dvojčata, Betty a Liz (zahrály je Camilla a Carey More). Schopnost Richarda balancovat na hraně lži a neustálé přebíhání mezi oběma rolemi, které se navzájem vylučují, bylo komediálním majstrštykem. Byla to riskantní, divoká a chvílemi až krimithrillerová hra s identitou, kde Matthias nasazoval parohy sám sobě! Potěšil mne také pohled na půvabné ženské dvojčata - Camilla a Carey More byly krásné a jejich role bohatých dědiček přinesla do filmu prvek elegance a luxusního prostředí francouzské Riviéry. Jejich přítomnost a touha po hrdinovi či hrdinech pak byla hlavním motorem celé zamotané situace. Richard ukázal, že uměl hrát i sebevědomého svůdníka a intrikána, což byla příjemná změna. I když někteří kritici poukazovali na méně bláznivého humoru, film si držel romanticko-komediální atmosféru s chytrou zápletkou, která diváka neustále nutila přemýšlet, jak se z toho Matthias vyseká.Suma sumárum, film Dvojče ode mne získal tři dvojité hvězdy ***.

Ako sa ľudovo hovorí, v tom sa nevyzná ani divá sviňa. A niet divu, nevyzná sa v tom ani ústredné bratské duo. Viac sa v tom vyznajú ich ženské náprotivky, ale to sa asi nikto nebude čudovať. Našťastie to má vysoké tempo a povedzme že šťavu, ide však skôr o film, ktorý si radi pozriete večer po horúcom dni na slnku. To vám bude už úplne ukradnuté, o čo tu komu ide. Nakoniec je pointa úderná a možno aj dosť kontroverzná, takže robiť si grafy nemá zmysel.

Tak trocha priemerná ale nápadom originálna komédia. Keď opomenieme béčkové klišé, že bohatá krásavica si vyberie ničím nezaujímavého stroskotanca Matthiasa Duvala za manžela aby dosiahla svoj cieľ, tak nápad robiť sám sebe dvojča neznie až tak bláznivo. Pierre Richard sa do toho pustí naozaj naplno. Nie je to už síceveľký blondín, ale ide mu to. Celý čas som však bol ešte zvedavý, čo tie dve jednovaječné potvory majú za lubom. Vskutku som sa však prekvapenia nedočkal, no pohľad na šťastný koniec Matthiasa Duvala zahnal pocit sklamania. Produkcia je dobrá a zabezpečuje pohodovú atmosféru. Herci svoje postavy zvládli výborne. Pierre Richard síce neprekročil svoj tieň, no nakoniec z toho dvojičkového zmätku vyviazol so cťou a sestry Moreové svojím zvodným šarmom doplnili zostatok. 70%

Samotný námět a zápletka slibovali mnohem větší komedii. Hrát totiž své vlastní dvojče je docela složité pokud u toho obšťastňujete dvě děvčata a obě chtějí po jednom z bratrů. Pořád jsem čekal, kdy se film pořádně rozjede. Matthias vlastně přebíhal od jedné ke druhé, což mu jistě mnoho chlapů závidělo. Jenže to měl snadné, protože ti dva nikdy neměli možnost trávit čas v jedné budově. Jediná chvilka přišla ve scéně, kdy Pierre Richard přebíhal z jedné koupelny do druhé. To byla právě ta chvíle, od které jsem doufal, že se filmaři odpíchnou. Bohužel se film trochu motal v kruhu z něhož jakoby neuměli filmaři najít cestu ven a symbolicky se to týkalo i hlavního hrdiny. Ale nalezl jsem i vtipné úvahy typu, že Matthias nasazuje parohy sám sobě. A konec? Ten nepotěší závistice, jelikož skončí přesně tak, jaký je sexuální sen všech nadržených chlapů.

Vlastně já v množném čísle. Jednou tolik práce se soukromím. Hop sem, hop tam. Hodím otisk identity. Z žá(n)ru do žá(n)ru intimity, spalující, až se topím, ehm, potím se. Sám sebe proháním, naháním. Zadal jsem si totiž, narychlo polichocen, s polyamorií. Já, všech archetypů Prášilových akrobat, architekt. Svodů (d)vojáček.