Tatínkova sláva (1990)

Príjemný nostalgický príbeh zo spomienok na detstvo chlapca Marcela Pagnola. Ten spomína na to ako vyrastal v kruhu rodiny od narodenia až po prvé prázdniny strávené s rodinou vo vidieckom dome uprostred hôr. Pokojné rozprávanie naruší iba pár dramatických momentov. Zbytok sa nesie v láskavej atmosfére šťastného detstva plného otázok, zvedavosti uprostred milujúcej rodiny. Režisérovi sa podarilo zachytiť kľudný život na vidieku aj ruch mesta a svet detskými očami, v ktorom je najväčším dobrodružstvom lov na prepelice. Veľmi dobrá produkcia a herecké výkony doplňuje príjemná hudba Vladimira Cosmu. Vtipný postreh: Strihač sa volá Pierre Gillette.

Naprosté zjevení, při rekognoskaci filmového roku 1990 narážím na dosud neviděný film od režiséra Velkého Blondýna a ač již podle komentářů svých oblíbenců nečekám ztřeštěnou komedii, tak rozhodně ani to, co jsem dostal.  Veskrze laskavý a pozitivní film, ale bez ukazujících mravokárných prstíků, bez falešného sentimentu či močopudného patosu. Příběh malého Marcela voní vzpomínkami na dětství a je vymalovaný pastelkami,  nic víc, nečekejte.  Ale cožpak jsme jako děti neviděli své rodiče jako hrdiny? Nebyla pro nás maminka ta nejkrásnější osoba na světě?  Že ne? To je mi líto, ano, asi každý z nás neměl hezké dětství a nebo si ho jen neumíte připomenout a je to škoda, převeliká škoda.   Já na své kopce nedám dopustit a to ani dnes. Pětihvězdičková záležitost, kterou si pustím ještě nejednou.

Když vidím filmy z Provence, tu krajinu, bodrý lid, říkám si že tam se musím někdy zajet podívat. Jak tyto snímky o Tatínkovi aMamince, tak dramata o hrbatémJeanovia nádhernéManonjsoukrásné nejen kamerou, scénářem, ale i "duší"kterou vyprávějí své příběhy. K takovým se moc rád vracím. A i když byl příběh o Tatínkovi a jeho slávě vyprávěn velmi příjemně a vtipně, raději mám ty dva později zmiňované, hlavně pro todrama, které obsahují.

Krásně poetické vyprávění jednoho malého chlapce (nejen) o jedněch prázdninách v kopcích Provence. Tenhle barvitý film s velmi příjemnou hudbou je doslova nabitý pozitivní energií a musím říct, že jsem si jej užíval každým coulem. Ono vyprávění (v českém znění v moc příjemném podání Viktora Preisse) je jistě hodně idylické, až by se dalo říct naivní. Ale copak malé děti nebývají ve svých představách a úvahách mnohdy též dosti naivní? Příkladem z tohoto filmu budiž, když si malý Marcel představuje, jak jeho maminka a teta mají v pupíku knoflík, který když se rozepne vyleze z bříška miminko...

„Chápu, že je rád z takového krásného úlovku, ale fotografovat se s chycenou rybou?!“Inu, divil by se teprve pan učitel z konce 19. století, kdyby věděl, kam se onen trend focení (včetně bizarních selfie) a veřejné prezentace nejrůznějších fotek na každém kroku posune o 120 let později. :o) Jako podobně nadčasový prvek mě zaujal i problém ve výchově v souvislosti s matčiným zakazováním dítěti číst si v knize nebo časopisu v případě, že dítě ještě nechodí do školy a tedy by ještě číst „oficiálně nemělo“. Sám jsem byl kdysi svědkem takového postoje, občas o podobném názoru slyším dodnes a nikdy jsem takto směřované brždění v rozvoji gramotnosti dítěte moc nepobral. Hmm, tak se mi zdá, že jsem si vTatínkové slávěmožná našel i větší přínos, než o jaký se Yves Robert snažil, ač tyto podněty spíše beru jako doplněk navíc vedle podmanivého poetického příběhu s tématem dětství, klukovských školních let, prázdnin a jiných příhod. Celé to prostě byla moc hezká podívaná v žánru pro děti a mládež, s řadou skvělých scén ve škole, ve městě, v lese, ve skalách... a ač se rád dívám z Francie na filmy s hereckými hvězdami, stejně tak mě dokáže potěšit, když vidím skvělý (a skvěle zahraný) snímek, v němž mám tu čest naopak s převažně neznámými a neokoukanými tvářemi. Měl jsem pocit, že Philippe Caubère se pro tu roli vynalézavého a příjemného tatínka musel přímo narodit, ale vyzdvihnout musím i výkony dětských herců.[85%]