Maminčin zámek (1990)

Pokračování filmu Tatínkova sláva, které se odehrává o rok později a dle názvu se soustředící spíše na autorovu maminkuAugustýnku. Po úžasných letních prázdninách se Marcelova rodinka vrací do Marseille, kde se Marcellovi moc nelíbí a mermomocí chce zpátky do krásné přírody a za kamarádemLilim. Ideálně tam chce pobývat o všech školních prázdninách a ono se to celkem daří. Není to ani moc daleko, ale veřejná doprava tam jede jen kousek a problémem je, že ke svému domu musí jít pěšky po dlouhé a klikaté cestě. Marcel se sice setká sLilim, ale začne ho upozaďovat a raději se schází se šlechtickou dcerkouIsabellou, pocházející z podivně konzervativní aristokracie, která ho nutí mu vykat a dělá si z něj černého otroka (natře mu obličej černou barvou – to by dneska neprošlo). Lili a mladší bratrPaulto vidí, řeknou to tatínkoviJosephovi, a tak má Marcel s tou holkou utrum. Díky bohu, byla to strašná píča. Při cestě domů potká rodinka tátova bývalého žáka, který pracuje jako údržbář vodního kanálu, vedoucího přes soukromá panství, a nabídne jim klíč od několika zamčených dveří, které oddělují soukromé pozemky a přes které se dá k domu dostat mnohem rychleji - podél kanálu. Na jednu stranu je to úleva, na druhou stranu však mají nervy kvůli tomu, zda je nechytí majitel nebo správce pozemku. A o tom to asi zhruba je, více tady spoilovat nebudu. Je to milý a příjemný film, který ovšem není po celou dobu tak radostný a veselý, jak Tatínkova sláva. Maminka si vždy přála být bohatá a mít zámek, ale to se jí nikdy nesplní, a Marcel zažije první trápení s holkou – realita začíná pomalu drtit jeho dětskou nevinnost. Krásná až idylická příroda, milý a obětavý strýc Jules, který měl peníze a ochotně rodince pomáhal, adrenalin při cestě přes zahrady, ale také stín v podobě maminčiných náhlých nevolností. Poučil jsem se, že alkoholici jsou fakt nepříjemní a zlí čuráci, kteří by měli být doživotně zavření v léčebnách, a že spousta jedinců urozeného původu je totálně mimo realitu. Ale ten konec, ten byl dost nepříjemný. Nevím, proč jsem tomuto filmu dával jen 3*, zaslouží si samozřejmě minimálně 4.

Když chcete rodinný a naprosto pohodový film, sáhněte po Tatínkově slávě, nemůžete udělat chybu. Žádná velká dramata se nekonají, jde „jen“ o obyčejný život a jedny prázdniny.Tohle jsem napsal k prvnímu dílu filmu a v podstatě se to dá beze změny překopírovat i k Maminčinu zámku, stejně jako zbytek komentáře.Tvůrcům se opět povedlo navodit pohodu a dobrou náladu.Oproti prvnímu dílu se jen hlavnímu mladému hrdinovi na radaru objevila holka, která se nám do filmu nějak nehodila. Jeho ryze klučičí dobrodružství z jedničky nám přišla sympatičtější. Zbytečný mi trochu přišel i vážný závěr a smutné životní bilancování hlavního hrdiny. K celkové atmosféře snímku se to nehodilo. Chtěli tvůrci z filmu udělat něco více než „jen“ krásný a pohodový film? Nevím, ale nemuseli. Také Maminčin zámek si udržel čtyři hvězdy, i když ta čtvrtá je o něco menší...(70%).

Toto pokračování snímku Tatínkova sláva v sobě v mnohém jistě nezapře stejného autora předlohy (francouzského spisovatele Marcela Pagnola) i stejného režiséra. V prostředí prosluněné Provence tak se můžeme znovu setkat s rodinou malého Marcela a prožívat s nimi řadu lehce úsměvných situací (včetně  Marcelovy první dětské lásky). Svým celkovým charakterem i některými jednotlivostmi mi přitom tento film připomíná SvěrákovuObecnou školu. Konkrétně jde hlavně o téměř totožnou scénu, kdy se malý klučina ošklíbá nad rybím tukem, který mu dává maminka před jídlem. A pak je tu jakýsi posmutnělý epilog, který mi připomněl situaci z Obecné školy, kdy Edův kamarád přijde výbuchem výbušniny o několik prstů na ruce a uvědomuje si přitom, že si už patrně nikdy nezahraje na svou milovanou tahací harmoniku. Marcel přišel v dorostenecké věku o víc, než o možnost hrát na tahací harmoniku... Musím říct, že mě daný závěr Maminčina zámku na první dobrou trošku zaskočil. Pak jsem si ale spolu s vypravěčem tohoto filmu řekl: Nu což, "takový už je lidský život. Pár radostí, který brzo vystřídá neutuchající žal. Ale tohle dětem raději neříkejme..."

Zdařilé pokračování snímku Tatínkova sláva, nese se v úplně stejném duchu, velice příjemné, milé, pohodové a ta atmosféra je kouzelná.. Prázdniny mají v dětství své nezaměnitelné místo, krása francouzského venkova i přírody je zřejmá, no a když se točí film s láskou, je to znát, pro mě filmové pohlazení..

Kdo četl nádherný román Pagnola Jak voní tymián pozná, že Yves Robert je jeho milovníkem. Tak nějak si určite čtenář představoval jeho filmovou podobu. A kdo knihu nečetl- zatouží si ji po shlédnutí filmu přečíst (třeba i jako vynikající audioknihu v podání V. Beneše - který, mimochodem, zde mnoho let předtím skvěle nadaboval Marcelova tatínka Josepha).