Člověk bestie (1938)

Je až neuvěřitelné, jak nadčasově působí některé Renoirovy filmy. Jen si pusťte úvod z jedoucí lokomotivy a řekněte upřímně, jestli jste něco podobného viděli třeba v českém filmu z roku 1938 (nebo klidně i o deset let později). Nelze se tak divit, že zástupci nové vlny Renoira uctívali. Zaslouženě. P. S. od Zoly si už konečně musím něco přečíst!

Dráma, ktorá čerpá z knižnej predlohyZolu, je zaujímavo spracovaná. Na jednej strane sledujeme Jacqua, strojvodcu na železnici, na strane druhej manželov Roubauda a Severine. Manželstvo sa uberá nedobrým smerom, láska sa blíži k nenávisti a bola to vôbec láska, keď nedokáže druhému odpustiť, druhého pozdvihnúť, ak padol? Severine sa chce zbaviť násilníckeho manžela a pritom netuší, že aj Jacque v sebe skrýva temnú stránku.Jean Gabinv mladších rokoch, dobre sa naňho pozerá a divák mu drží palce. Hrá tak príjemne, až sa mi nechce veriť, že sa z neho vykľuje človek beštia. Smutný príbeh s množstvom otáznikov, ktoré zostanú po projekcii.

Skôr povinné filmové čítanie pre fanúšikov histórie kinematografie, než plnohodnotný dramatický zážitok. Minimálne z pohľadu mimo doby, kedy film vznikol. Lantier pôsobí v istých okamihoch ako nesvojprávny (v podaní Gabina to ale pôsobí uveriteľne), čo v podstate v rovnakej miere platí aj o podvádzanom manželovi a obaja sa rozhodujú na základe emócií. Renoir ale režíruje tak, že Človek beštia pomerne rýchlo ubehne a možno za to môžu aj zábery rýchlo idúcich vlakov. Najväčším kladom diela je ale kamera Curta Couranta. 70%

Renoir, Zola a Gabin. Francúzska herecká ikona v úlohe strojvodcu hrá opäť raz osamelého antihrdinu zo spoločenskej periférie, ktorý sa nešťastne zamiluje a jeho osud je spečatený. Veľmi pekná kamera (ladné pohyby s premyselnou mizanscénou), orchestrálna hudba (miestami som sa cítil ako vo filharmónii) a poetické dialógy, ktorých nositeľkou je najmä postava femme fatale v stvárnení Simone Simon. Výborne vygradované, tragické finále. PS: osobne mám radšej Langovú noirovú verziu, aj keď predlohe bol vernejší Renoir a mal zmysel pre poetiku záberov.

Před dvěma lety jsem zůstal fascinován zVelké iluze, dneska jsem si konečně pustil od stejných filmových tvůrcůČlověka bestiia přinesla mi téměř stejný podmanivý zážitek. Oba tyto filmy vnímám jako velkolepá díla francouzské meziválečné kinematografie. Člověk by neřekl, kam až různé odkazy můžou sahat, když i Jaroslav Marvan vŽelezném dědkovio 10 let později říkal své milované lokomitivě úplně stejně jako Gabin „Lízo“... Déle jsem se filmu s obavami vyhýbal, osobně mívám rezervovaný vztah k tzv. „encyklopedickým“ snímkům, které bývají uznávané pro něco novátorského, ale coby diváka mě přesto někdy nedokážou bavit. Nicméně psychologický příběh o probouzení běsů v člověku na pozadí napínavé kriminální zápletky mě zaujal nejen tematicky nadčasovým obsahem, ale v nejedné scéně mě k mému překvapení dokázal uchvátit i svým uměleckým zpracováním. Souhra sehraného aktu, kamery, střihu a hudebního doprovodu nese v některých scénách přímo závan geniality, zejména ty s přítomností vlaku jsou v tomto směru až rytmickým způsobem nádherně vygradovány. Nasnímané projížďky vlaku z pohledu strůjvodce už tvoří kapitolu samu o sobě, v tragickém vyvrcholením se pak ve mě působivě s nadšením z filmu kloubily pocity mrazivého smutku. Renoir, Currant a Cosma se předvedli v plné tvůrčí síle... stejně jako Jean Gabin, o němž jsem se opětovně předsvědčil, že své nejlepší výkony před kamerou až na výjimky odehrál právě jako mladý na sklonku 30. let.90%