Pravidla hry (1939)

"Všichni lžou - lékárníci, vláda, rozhlas, film, noviny... proč bychom nemohli lhát i my?" Takřka dokonalé dílo, které zdejší požírači popkornu přetrpí, ale já jsem si ho dokonale užil. Renoir to prakticky nemohl natočit lépe. Každý úhel kamery, každý její pohyb, každý střih, vše jako by bylo přesně tam, kam to patří. Příběh nám představuje společnost, jakou známe třeba z Balzakových románů. Když má láska křídla, proč by nemohla poletovat? Znovu opakuji - výborný film, který labužníci (dnes už takřka vymírající druh) skutečně ocení.

Už chápu, čím se Renoirova Pravidla hry navždy zapsala do zlatého fondu kinematografie. Vedle modernistických děl jako Občan Kane či Hirošima, má láska působí možná trochu šablonovitě, avšak výsledek je nadmíru vyšperkovaný klenot, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla. Renoirova práce s prostorem a hloubkou ostrosti, rovněž jako s rozmístěním a pohybem figur v rámu, logicky navazuje na divadelní tradici, z níž příběh vychází. Renoir (představitel Octava) se divadelní předlohou však nenechá strhnout a buduje ryze filmový výraz. Celé je to neuvěřitelně kultivované a vyrovnané.

"Corneille! Put an end to this farce!" "Which one, your lordship?"Satira vo forme frašky, ktorá sa vysmieva z rituálov a pokrytectva vyššej spoločenskej vrstvy. Vo svojej dobe prepadák, po dlhej dobe ale oceňované dielo, zaradené aj medzi1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Priznám sa, že mi bol film spočiatku strašne protivný svojou neskutočnou urozprávanosťou. Nepríjemne strojené postavy iba neustále tliachajú, zo spŕšky všetkých tých prázdnych rečí by jedného aj hlava rozbolela. Traja muži sa chovajú ako úplní blázni, všetko kvôli láske k jednej žene (Nora Gregor ako Christine), ktorá nielenže je tupá ako tágo, ale navyše aj škaredá ako striga (ešteže to pôvabná Paulette Dubost ako slúžka Lisette aspoň trochu vyvažuje). Čo je ale horšie, celé to hlúpe divadielko, ktoré malo byť zrejme komédiou, mi pripadalo úplne nevtipné (ani jediný raz ma nerozosmialo, poľovačka ma dokonca až znechutila). Moje výhrady sa ale našťastie rozplynú pri výbornej scéne na zámku, kedy tá absurdná fraška konečne získava zaujímavé kontúry. Film si už potom udrží svoju úroveň až do silného záveru, ktorý už má vážnejší tón. Za zmienku ešte stojí účasť Marcela Dalia (markíz la Cheyniest), ktorý účinkoval vo viacerých slávnych hollywoodskych filmoch."I love her so much I want her to be with you. I'm glad though that she fell for someone of our class."

Já jsem vlastně strašně mile překvapený. Očekávál jsem nekoukatelný art, metaforickou satiru, která bude symbolizovat mnohé, ale já z toho nic nepochopím a umřu nudou při pokusu tomu vzdorovat. Nestalo se. Chvílemi to osciluje až na hraně nějaké střeštěné západní screwball komedie, ale postupem času to tak nějak nenápadně začne utahovat šrouby, až jsem si uvědomil, že koukám na vědomě exponované zoufalce, kteří volají o pomoc. A to vlastně s ohledem na rok vzniku není málo. Zajímavé. 7/10

Vykreslení povýšenosti, namyšlenosti, sobectví, přetvářky, pokrytectví a falešnosti vyšší společnosti, která tráví svůj čas nesmyslnými činnostmi, pořád řeší záležitosti ostatních lidí a v neposlední řadě neustále mění svoji náklonnost a city vůči druhému na základě situace, ve které se momentálně nachází a která je pro ně nejvíce výhodná.Jean Renoirse snaží pomocí vtipných a satirických momentů vykreslit tehdejší společnost a obdivuhodně dokázal vyobrazit veškeré konflikty mezi všemi zúčastněnými a jejich vzájemnou propojenost a návaznost. Na druhou stranu mi moc nesedlo neustále prolínání vtipných a vážnějších scén, které mají za následek to, že je poté těžší si v hlavě srovnat, jakým způsobem má člověk veškeré dění vnímat. Závěrečných 45 minut jsou naprosto vynikající, je jenom otázkou času, kdy dojde k vážnějšímu okamžiku a byla radost sledovat, jak se kamera pohybuje po chodbách zámku a zachycuje všechno dění, které vygraduje až do mrazivého finále. Proč je aleLa règle du jeumnohými považován za jeden z nejlepších filmů francouzské kinematografie, mi je ale záhadou.