Chci to vidět (2008)

Přítomnost slavné herečky Catherine Deneuveové ubírá filmu na autenticitě, neboť očekáváme příběh. Již její první slova „Chci to vidět" nás musejí znejistit, protože nechápeme, co chce v Libanonu, zemi zničené válkou, nalézt. Navíc přijela za oficiálními povinnostmi. Objevení obou režisérů, kteří diskutují o tom, zda ji na nebezpečnou cestu na jih pustí, nás naopak přenáší do dokumentární roviny. Co tedy vlastně vidíme? Je to inscenovaná hra, nebo záznam skutečně nepřipravených událostí? Nebo si položme otázku - Co to znamená vidět filmově? Díky slavné hvězdě tu máme film, objevil se hned a bez pochybností. Následně nás svou formou odkazuje na reportáž o návštěvě Catherine Deneuveové v Libanonu a o její cestě na jih, zničený izraelským bombardováním v létě 2006. Postupně lze přece jen tvrdit, že jsme svědky vyprávění, v němž Catherine hraje roli Catherine. Ostatně její průvodce, libanonský herec Rabih Mroué, také hraje sám sebe, stejně jako režisérské duo, jež se objeví v obraze. Jde vlastně více o zajímavý experiment než o filmové dílo. Cahiers du cinéma v čísle 626 publikoval filmařský deník tohoto filmu, který obsahoval poznámky k přípravě před natáčením. Z něj vyplývá, že nešlo o zachycení pravdivé reality, ale o snahu zachytit prchavé okamžiky. Scény, jako je zákaz natáčení v jižní části Bejrútu nebo útěk ze zaminované cesty, sice odkazují na dokumentární film a mají svou účinnost, ale nijak výrazně by nás to nemělo svést na falešnou stopu fikce. Libanonští režiséři Joana Hadjithomasová a Khalil Joreige se ve třetím společném díle pokoušejí novým způsobem konfrontovat přítomnost a minulost své vlasti. Uvedení tohoto snímku do kin doprovázelo i otevření výstavy předmětů, fotografií a jiných materiálů, které souvisely s jeho vznikem. Dalším motivem ke zrodu filmu byla touha ukázat jiné obrazy, než které šířila televize. V Libanonu totiž vyrostla nová generace umělců, jež tvůrčím způsobem reflektovala dějiny národa a tragické událostí poslední doby. Najednou se kvůli válce objevila smršť propagandistických obrazů a manipulace s obyvatelstvem narostla do neobvyklých rozměrů. Na to se režiséři podle vlastních slov pokusili reagovat. Výchozí myšlenkou bylo vzít filmovou ikonu a její přítomností na plátně si zajistit jiný odstup od reality. Vše bylo navíc promyšleno přímo pro Catherine Deneuveovou, bez jejíhož souhlasu by film nevznikl. Pravděpodobně sehrálo důležitou roli i hereččino osobní angažmá na celém projektu, protože souhlasila bez nároku na honorář. Neznala podrobně scénář a podřídila se požadavku nevědomosti. Vnímejme tedy tento film jako určitý experiment a jistou informaci o možnosti filmové výpovědi.