Charlieho země (2013)

„Dokud tu budu, mám k dispozici dům. Byla to součást pracovní nabídky.“ - „Takže jsi dostal práci i dům. V mý zemi. A kde je můj dům? A má práce?“Dialogová výměna předznamenávající obsah celého filmu. Charlie a jeho komunita nezapadá do moderního, civilizovaného světa. Jde o přežívajícího jedince se silnou záští proti bílým, kteří mu z jeho pohledu vzali zemi i vše ostatní. Charlie by chtěl práci a dům. Ale zároveň si protiřečí způsobem života. Odevzdal se, nesnaží se o změnu ani přizpůsobení, jen nostalgicky a s hrdostí vzpomíná na dávnou událost. Na svůj vztek měl morální právo, ale nedokázal jsem s ním plně sympatizovat kvůli jeho přístupu a chování.Charlieho zeměpoukazuje na problémy, před kterými by se neměly zavírat oči, jenže svým vyzněním působí bohužel dost jednostranně, což mi docela vadilo. Tento až na komedii se stopováním či „výletem“ do domoviny spíše posmutnělý film hodnotím pouze lepšími 3*.„Co to s ním je? Dělá nám jen ostudu.“ - „Kdo ví?“ - „Proč je teď takovej?“ - „Nechtěl jít rovnou cestou, tak si vybral jinou.“

Autentická realistická výpověď všedního života Aboriginců žijících na okraji současné moderní společnosti. Je zajímavé to porovnat s o několik let starším snímkemDeset kánoí, kde je naopak vykreslen život domorodců v jejich původních podmínkách. Osobní příběh Charlieho chytne diváka za srdce, i když samotný Charlie umí vzbuzovat nejen sympatie, ale svým chováním umí i iritovat. Přednosti tohoto filmu spočívají zejména v detailech (vykreslení zdejších reálií, záběry z buše, nastíněné vztahy mezi zástupci obou kulturních světů atd.), avšak chybí tomu nějaké ucelenější jádro, pro které si film budu i za dlouhou dobu pamatovat. Nejedná se nicméně jen o nějakou antropologickou sondu do bezútěšného osudu těch, kteří nemůžou a ani už neumějí žít po staru a neumějí žít ani po novu, ale jde zejména o přiblížení hledání podstaty toho, pro co vlastně žít a o co v životě usilovat. A to se pochopitelně netýká jen nějakých australských domorodců, jen na nich je to dobře vidět.

Australské drama filmaře Rolf de Heer nás zavede na tropický sever Austrálie do komunity domorodých starousedlíků, kde sledujeme hlavního hrdinu Aboridžince Charlieho, kterak bojuje zejména s vládními nařízeními uplatňovanými policejním aparátem. David Gulpilil získal za hlavní roli ocenění Un certain regard - Ocenění herce na festivalu v Cannes a tvůrce Rolf de Heer byl za snímek nominován na cenu SIGNIS na Hong Kong International Film Festival (HKIFF). Jelikož se Rolf de Heer zabývá problémy domorodých obyvatel Austrálie, kterým ve skutečnosti tato země vždy patřila, než jim ji vzal bílý muž, působí jeho snímek Charlieho země smutně až depresivně, protože jsme svědky zničení kultury a původní civilizace. Ačkoliv je snímek místy i komický a obohacený vtipnými dialogy, nejedná se o pohodové sledování zábavného snímku pro konzumního diváka. Citlivého diváka snímek chytne za srdce, protože se vžívá do nelehké až přímo složité situace Charlieho a dalších domorodců, kteří neumějí žít vytrženi ze své původní kultury. Snímek tvůrce Rolf de Heer se mi líbil a pobavil mne svým specifickým druhem komična a současně mě pohnul k přemýšlení nad nelehkým osudem domorodých obyvatel, kteří přišli o svou zemi. Snímek je vhodný pro všechny milovníky přírody a pro náročného diváka, který se rád zamýšlí. Více na:https://kritiky.cz/charlieho-zeme-aboridzinec-charlie-bojuje-s-policejnim-aparatem-aby-v-busi-nalezl-sveho-nejlepsiho-pritele/

Charlieho krajina môže pôsobiť dojmom, že ide iba po povrchu problému, ale myslím si, že opak je pravdou. Pre zástancov rozvoja civilizácie pôjde v prípade tohto filmu o dôkaz ich pravdy, pretože de Heer zobrazuje život Abogirincov taký, aký v súčasnosti je a aký je v civilizácii neakceptovateľný. Avšak dôvod, prečo je už neprijateľný, tkvie práve v onej civilizácii a jej neschopnosti ako prijať iný spôsob života, tak poskytnúť pôvodným obyvateľom alternatívu, kde by boli všetci spokojní. Ale ide sa ešte viac do hĺbky, postupná strata etnickej identity je znázornená bez slov a nechcem prezrádzať, v ktorých momentoch je dôkladne vizuálne spracovaná a zároveň dokonale zahraná. No a samozrejme tí, ktorí budú jednoznačne na strane hlavnej postavy, pre tých bude tento film dôkazom toho, že smerujeme do pekla vlastných pravidiel (napr. mať na všetko lajster). Prečo ale neustále bojujeme, keď môžeme komunikovať, je asi tá najlepšie položená otázka.

Sentimentální patetický kýč, nabušený šablonovitými polopatismy a polopatickými šablonami. Na hony vzdálený existenciálně hlubokým a magicky realistickým Deseti kánoím z r.2006. Charlieho repliky se často snaží být moudré nebo humorné, ale daří se jim to tak nějak napůl. Nikdo příčetný snad o historické nespravedlnosti na původních obyvatelích Austrálie (ale třeba i Ameriky) nepochybuje, ale argumenty typu "ukradli jste nám naši zemi i naši kulturu" mi přijdou poněkud vyčpělé, zvlášť když se navíc dotyční dotčení často s oblibou intoxikují chlastem a drogami koupenými za sociální dávky. Proč tedy pro svou kulturu a svoje lidi něco nedělají, když mají fůru volného času? Co třeba aspoň učit jejich děti ústní tradici, tančit tradiční tance a zpívat tradiční písně? Největší plusy filmu jsou exteriéry z buše a obrazy ze života i mentality vykořeněných aboridžinců z venkovských komunitních rezervací, žijících na pomezí dvou úplně odlišných světů, tradičního a moderního, z nichž ani v jednom z nich "už" nebo "ještě" neumějí žít.