Cestující v dešti (1970)

Love, love.Jedno roztomilé oslovení a jeden zábavný trik s luskaním bohužel ještě špičkový Thiller nedělá. Napětí je zde už od začátku budováno již poněkud vyčpělými formálními řešení. Zápletka se zdá zprvu zcela tuctová, aby se postupně přetvořila v překombinovaný labyrint, který jakoby se snažil neustále mást diváka a permanentně vyvolávat pocit, že nic není takové, jak se zná. Bohužel to na ve mě v tomto  ale nevývolávalo očekávaný pocit napětí a sofistikovaností, ale pouze za vlasy přetažené vykonstruované nudy. Zdejší pokus o důmydl kombinovanou s určitou snovosti mě minul.  Atmosféra se mi zdála akorát fádní a tempo uloudané, aniž by to vyvolalo nějaký efekt. Mám rád komorní Thillery odehrávající se na malém prostoru s minimem postav, které si mezi sebou hrají jako kočka s myší. Možná pár ojedinělých slovních výměn mezi Melíí a Dobsem mě dokázalo zaujmout, a určité vymezení se vůči misogynnímu světu je určitě ve filmu z roku 1969 rozhodně taky zajímavý úkaz. I  tak ale musím říct, že mi zde byly ty masochistické figurky až odpudivé. Ale víceméně žádná z postav si  mé sympatie nezískala. Ani případný  přesah s Alenkou v říši divů od Lewise Carrola jsem nepochopil. V tomto případě bych souhlasil s komentářem uživatele gundalin.

Pieseň "Riders on the Storm" vznikla na základe inšpirácie Jima Morrisona týmto filmom. Príbeh je komplikovaný a záhada sa rozmotáva pomaly, ako klbko vlny zapadnuté kdesi pod posteľou. Lenže keď Harry Dobbs oslovuje Mellie „Love Love“, všetky chĺpky sa mi ježili a zjedla som to aj s navijákom. Hra na mačku a myš. Medzi Dobbsom a Mellie je viac chémie ako za štyri roky na gymnáziu. Všetko sa vysvetlí, ale jeden príbeh je tu pre mňa navyše. Odbočka od deja s výletom do Paríža. Načo?

To byl divnej film. Když se v první čtvrtině filmu skoro nic neděje, jen žvaní, čekal jsem, že se to zlepší s příchodem Bronsona. Ten přišel po 26ti minutách děje a nic! Stále jen žvanění o ničem. Zajímavé na filmu byla pouze Bronsonova všudypřítomnost. Mellie (Marlène Jobert) jde domů a kdo tam již na ni čeká? Bronson! Mellie nastoupí do svého auta - a na zadním sedadle je Bronson. Mellie hledá tašku kterou před tím schovala a on ji má..., - hádejte kdo. A takhle bych mohl vzpomenou ještě asi dvacet situací. Ale jedna scéna mě tu celkovou nudu vylepšila. Hodně despotický manžel poté, co se doví, že mu Mellie byla nevěrná, jí trestá. (To se stalo takhle: Jednou se vrátí Mellie domů a když jde spát tak v její posteli je kdo? No přece všudypřítomný Bronson). Mellie obdrží facku, pak druhou. Poté mu zadrží ruku a řekne "Dost" Já s ním spala jen dvakrát. To mě fakt pobavilo - tak dám tu jednu hvězdičku.

Drsnou školu lze kultivovat po evropsku - v tomto případě francouzsky s transoceánským přesahem. Stará pravda, že špičkoví američtí herci jsou vynikající, ale americké scénáře a režie až příliš často buď cizí evropskému cítění nebo primitivní a řemeslně nedokonalé, je tímto klasickým francouzským filmem jen potvrzena. Klíčové role jsou obsazeny skvěle a není k tomu co dodat. Faktem je, že scénář jim jejich práci jen usnadnil a že umění nejenže netlumil, ale ještě rozvinul a obohatil. Nápaditá a napínavá je i fabule. Divák - a nemusí být poučený - je do filmu až živelně vtahován a spánek z nudy mu v žádném  případě nehrozí. I ve znamení Jobertové.

Mladá žena zabije násilníka, který se k ní vloupal do domu, tělo odstraní a policii nic nenahlásí. Chvíli na to se na ní pověsí neznámý muž a snaží se z ní dostat přiznání, co se onu noc stalo. Charles Bronson a Marléne Jobert názorně divákovi předvádějí, do jakých výšin lze vystřelit film s banální zápletkou, když je mezi hereckými partnery ta správná chemie.