Černá punčocha (1986)

Tento film mám celkem rád a v naší krimi tvorbě patří jednoznačně k tomu lepšímu. Skvělý a neokoukaný představitel vraha, správně psychoidní muzika, milfka Stáňa Bartošová ve spodním prádle - a máme čtyři hvězdičky jako vyšité. P. S. házení špíny takřka na všechny filmy z dob komunismu je na těchto stránkách zřejmě nejoblíbenějším sportem...

Hezká detektivka, až se divím, že má tak malé hodnocení. Profil pachatele, který nějak tak sledujeme od začátku, proč se mu to v hlavě asi pomotalo, prostředí noční Prahy a parků, kde číhá vrah nejdřív na Břevnově a pak ve Vršovicích. Velmi tajemná hudba, která dokresluje celou atmosféru a skupina vyšetřovatelů, která je dobře obsazena. Některé scény docela vládnou, když POLICIE pátrá po pachateli a ten zatím přepadá a dál vládne po mapě. Jinak se mi líbí některé záběry i jak pachatel postupně získává zkušenosti a je chvíli docela nepolapitelný. Vyfocení je na mě velmi pohotové a fotky vyjdou lépe než ze salónu, nalezení je taky docela zvláštní, ale jinak pěkná detektivka na ponurý večer.

Znamenitá komedie o dědkovi stiženém misogynní padoucnicí. Další z normalizačních pokusů o psychologizaci devianta, který dojíždí na úsměvnou charakterovou plochost, nezáměrnou fetišizaci násilí a režijní topornost. Podobně jakoSmrt stopařek (1979)to ujíždí na nevěrohodném voyeurství a pitavalizované krimi, které ale chybí aspoň lidový humor kultovního seriálu ze života správných esenbáků. Herecky je to fakt silně škrtivá záležitost, bez kapky charismatu. Scénář je podobně řídký jako libido ústřední postavy. Coby normalizační wtf obstojné.

Jedna hvězdička za film jako takový, další za Chýlkovou, která se tam sice jen mihla, ale krásně mihla, další za větu „Zapal si jednu dobrou cigaretu.“ Taková věta by v dnešní totalitě asi už ve filmu zaznít nesměla. – V době, kdy jsem žil ve Vídni, došlo v blízkosti mého bydliště k vraždě z vilnosti: někdo znásilnil školačku a pak ji uškrtil jejími vlastními punčocháči. Rakouská policie nemohla vrahovi přijít na stopu a byla kritizována tiskem pro neschopnost. Policie proto zahájila plošné vyšetřování všech potenciálně podezřelých osob. Byl jsem podezřelý hned ze tří důvodů: byl jsem svobodný, byl jsem cizinec a bydlel jsem blízko místa činu.      Jednoho dne zazvonili u dveří mého bytu dva rakouští policisté. Pozval jsem je dál a otázal se, co pro ně můžu udělat. Řekli mi, že vyšetřují tu vraždu a zeptali se mě, co jsem dělal v uvedený den. Odpověděl jsem, že si nepamatuji, ale že jsem byl asi doma. Další otázka zněla, jestli mi někdo může dosvědčit, že jsem byl doma. Já jsem však žádného svědka nabídnout nemohl. Také je zajímalo, jestli mám přítelkyni. To byla ošemetná otázka, protože jsem v té době měl přítelkyně dvě: jednu vdanou, druhá byla sice svobodná, ale žila s partnerem, s nímž měla dítě. Kdybych holky prozradil, tak bych jim pěkně zavařil a určitě bych o obě milenky přišel. Proto jsem je raději zapřel.      Policisté se zamyšleně rozhlíželi po mém bytě. Tu utkvěli zrakem na mé sbírce lebek, tu se zahleděli na harémový bič, který byl pověšený na stěně. Rovněž starobylý, nechutně olezlý a rybinou poněkud páchnoucí výtisk Necronomiconu, který jsem vymámil od vdovy po profesoru Hinterstoisserovi, poutal pozornost policistů, ježto kniha shodou okolností právě ležela na stole. Živě jsem cítil, že jim jsem podezřelý. Rozhodl se tedy mužům zákona nalít čistého vína: „Já jsem to, pánové, nemohl udělat. To znásilnění bych možná ještě zvládnul, kdyby to muselo být, ale uškrtit školačku punčocháči bych neuměl. Těmahle rukama já nedokážu ani zatlouct hřebík do zdi. To vám potvrdí každý, kdo mě zná.“ Z tváří policistů nebylo patrné, zda jsem je svou argumentací přesvědčil, nicméně se rozloučili a odešli.      „Nechtěl bych být na tvém místě,“ řekl mi jeden kamarád. „Když skutečného vraha nenajdou, budou tu vraždu muset někomu přišít, protože veřejné mínění si jeho dopadení žádá. Jestli vylosují tebe, budeš mít smůlu. Zmizíš-li ve vězení, tak po tobě jako po auslendrovi neštěkne ani pes, i když budeš stokrát nevinný.“ Jenže jsem měl tenkrát buď štěstí a nebyl jsem vylosován, nebo se snad žádné slosování ani nekonalo.

"Představ si, že vyšetřovatel chodí se soudní lékařkou, zdá se ti to nepravděpodobný? Mě taky!" "A vemou se?"Pozvoľna starnúci, prvorepublikové šlágre z walkmanu počúvajúci a životom frustrovaný krajčírik, obklopený v práci nehanebnými polonahými modelkami sa pod vplyvom akčného baletného vystúpenia dopustí prvej sexuálne motivovanej vraždy. Zachutí mu to a tak pri podvečernom joggingu sem-tam nejakú sympatickú driečnu devu zamorduje alebo sa o to aspoň pokúsi. Netuší, že sú mu v pätách ostražití príslušníci piatej bé spolu s členkami ženského karate oddielu Rudá hvězda a jeho hodiny sú spočítané. Nepomôže mu ani ovdovelá stará láska, ktorá v kapitalistickej cudzine pochytila čudné maniere, napriek čestnému priznaniu ho neudá a vráti sa na prehnitý západ. Ústredný úchyl Karpíšek vynikajúci, vyšetrovatelia tiež obstojní, obete môžu byť. Slušná kriminálka, v rozumnej miere napätie, násilie aj sex, nič extra zásadné, ale príjemne dobové ako neónové reklamy Pliska Vermouth a Iskra Cabernet.