Čas lásky a naděje (1976)

Silný námět a slibná titulní hrdinka jen zesilují nechuť z ubohosti výsledku. Režisér učesává sociální i osobní dramata, jak jen může, a selankovitost celku udržující kulturu proletariátu na úrovni znechucuje svou pastelovostí. Zápoteckého toporný román přitom poskytl prostor pro nejrozmanitější režisérskou aktualizaci. Nejpravděpodobněji by mohla povstat neorealistická oslava ženy, neboť Hudečkové schází do strhujících exhibic Anny Magnani jen málo. To chybějící ale zabíjí její postavu dokonale. Ovšem spolu s kulturou prezidentských předků bylo třeba zachovat i bezkrevné schéma devatenáctého století, umrtvit věk plných nepřizpůsobivých idejí a ty důkladněji odtrhnout od (nejen) přizpůsobených posrpnových diváků. Normalizace.

Při hodnocení filmů často trpím. Jako novopečený řidič dětského kočárku mojí prvorozené ratolesti jsem v létě roku 1975 asistoval v roli čumila natáčení mnoha scén tohoto filmu, včetně těch davových. Mnoho mých známých a spoluobčanů se ve filmu vyskytuje v roli statistů. Když se teď, po čtyřiceti létech na film dívám, těžko se ubránit vzpomínkám. Navíc příběh filmu není nudný. Jenomže na druhé straně: Normalizace v tom roce zuřila už svým pátým rokem a film je do značné míry jejím produktem. Z každé třetí věty je cítit, jak zoufale soudruzi tlačili na pilu. A teď tomu filmu udělte málo, nebo naopak hodně hvězdiček.

Ušatý torpédo vzpomíná na starý dobrý časy za Franty Procházky. Historka jak z Cimrmana.

Po docela slibném začátku se film stává stále nudnějším. Hlavním kladem je krásná Hudečková, která tu podává i solidní herecký výkon. Nechybí nenávist k církvi, ale to koneckonců známe i z kapitalistických filmů.

Za Barunku 😍