Café Society (2016)

Asi si toto hodnoceníCafé Societyúplně nezaslouží, ale opět nečekaně na mě vykoukl Allen a jeho už snad tisíckrát otřepané klišé. Vypravěč, high society lidi vs. "chudí" a uvědomělí, hrdina, ve kterém se sám autor vidí (malej, obyčejnej), opět milostný trojúhelník a dvě až příliš krásné ženy (pobláznění Kristen Stewart jsem teda moc nepochopila, ale budiž), samozřejmě podvádění, a tak dále a tak dále... Jediný, co mě ke konci pobavilo - naříkání židovské matky:"First a murderer, then he becomes a Christian?? What did I do to deserve this?" :-DUbírám hvězdu za pro mě absolutně nic neříkající konec, to procítění šlo v celým filmu nějak mimo mě. Gangsterský život Bobbyho bratra Bena mě zajímal víc :-)

Táto vzťahovka sa mi páčila. Príbeh Bobbyho (Jesse Eisenberg), ktorý je celkom sympatickou postavou, mal niečo do seba. Keď príde do Hollywoodu, zamiluje sa do Vonnie. Neskôr sa Bobby vracia do rodného mesta, kde sa začína viac riešiť dejová linka okolo jeho brata Bena. Film má veľmi príjemný vizuál a celkovému dojmu napomáha jazzová hudba. Niektoré pasáže vyjadrujú obdiv k New Yorku, to vlastne už patrí k režisérovmu rukopisu. V snímke je dobre zobrazená nestálosť citov a prepierajú sa tu vzťahy. Všetko to, čo odWoodyhočakáme.

Výpravný Allen, který mi z nových kousků, dost možná nejvíce připomínal starého dobrého cynického Allena. Tady je možná škoda, že Café society nebylo natočeno o nějakých 45let dříve, protože v postavě Bobbyho (Jesse Eisenberg) úplně vidím mladého Woodyho. Plus by taky nedošlo na Kristen Stewart, která mi svou typologií do načančané dobovky moc neseděla. Ale jinak mne 2:00:1 spolupráce s legendární kameramanem Vittorio Storarem bavila. Prominentní atmosféra doby největší slávy Hollywoodu, milostný zapletenec, sofistikované dialogy, osobité postavy. Jenom jsem vůbec nepobral náhlé utnutí filmu, bez uzavření jakékoliv z linií snímku….to celkovému dojmu hodně uškodilo.

Skvěle napsaný příběh o prostupování osudů, tváří, jmen, gest – a atmosfér, který je zaznamenáníhodný i proto, že se v něm Allenovi snad nejzdařileji podařilo vtělit. Úsilí promítnout vlastní humor (cosi až tragicky neoddělitelného od osobnosti a prýštící z životní zkušenosti) do mladšího hrdiny, tedy alespoň na stříbrném plátně povstat v ideálním těle, integruje celou pozdní režisérovu tvorbu a i zde Jesse Eisenberg příliš rychle uhýbá a mnoho z toho, co řekne, zůstane blednout ve vzduchu; přesto většinou působí věrohodně a svižné vyprávění mnohé zdrclé okamžiky uhladí. V závěrečné silvestrovské scéně nelze vzpomenout na starší Allenovy filmy a nejedna aluze na klasická hollywoodská díla v uplynulých téměř sto minutách naznačuje, že je film zároveň bilancí, poctou i syntézou. Mohl se ovšem vlastně v osmdesáti letech pokusit něco jiného než takové vyznání lásky – a poděkování?

Napsat scénář a především udržet herce, aby hráli jako ve dvacátých letech, aby bylo zároveň zřejmé, že jde o určitý typ parodie a aby film nesklouzl do laciného sentimentu, to vyžaduje svrchované umění. A to Allen dokázal i tady. Postava Bobbyho otce v nátělníku je jako vystřižená z filmů o Homolkových.