Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem (1989)

Stalin schopný politik, Stalin vpozmínající na jednodušší časy, Stalin neomezený diktátor, Stalin lapený v mašinérii zrůdné sovětské totality, Stalin paranoik. Tyhle všechny - a některé další aspekty Vožďovy osobnosti film nabízí. Scénář mezi nimi přeskakuje s bravurní nepředvídatelností, takže nikdy není jasné, jestli rozjásaná scéna neskončí jako tísnivé drama. Špičkové herectví všech zůčastněných je ve starších ruských filmech téměř samozřejmostí, a všechny přítomné zastiňuje excelentní Alexej Petrenko v hlavní roli. Závěrečná mrazivá pointa vyšvihla tuhle výpověď doby mezi elitu.

Úvod a záver sú obohacujúce, lebo toto sa v sovietskom filme nesmelo... Samotný príbeh rozpráva o jednej bezvýznamnej návšteve Stalina v Abcházsku. Vystrojená hostina je len priestorom na všemocný strach, ktorý sa vinie ako červená niť celým filmom. Kto pozná dejiny a postavy, ktoré sú zobrazené, ten si film užije priehrštím.

"Asi si ma s niekým splietol. Uff, nechcel by som byť na mieste toho chlapa..." Netušil som do čoho idem, pred zhliadnutím som dej nečítal. Ten nakoniec nie je nijako komplikovaný. Skupina tanečníkov predvádza radu abcházkych akaukazkých tancovna oslave najvyšších predstaviteľov strany na čele so Stalinom. Takmer celý dej sa odohráva v jednej veľkej sále, napriek tomu film nenudí ani na chvíľu. Tieto kavkazké tance a hudbu som vždy obdivoval a mám ich rád, preto som si užíval aj tieto pre niekoho menej zaujímavé scény. Najsilnejšie sú momenty, v ktorých Stalin len podozrivo a ticho sleduje mŕtvymi očami svojich straníckych kolegov alebo sa snaží vtipkovať. Tí sa idú od smiechu rozpučiť, veď to Stalin vtipkuje!...Celkovo veľmi silný film, pre mňa donedávna absolútna neznáma, ale určite ide o jeden z najlepších filmov na tému Stalin. 90%.

D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp.

Princip kolosea je funkční jak v realitě, tak ve filmu. Nacpat několik lidí do jedné místnosti s tichou bombou, jakou byl Stalin, je děsivé a lze z toho snadno vytřískat hodně dusné atmosféry. A to, i když dějově k ničemu vážnému nedojde. Jen se jí, tančí a povídá. Z toho hlediska je ve své jednoduchosti Baltazarova hostina zdařilá a funkční. Zvlášť, když přičteme fakt, že tvůrci vykopali z hrobu samotného Stalina, aby zahrál sám sebe (ano, až tak je Petrenko v této roli uvěřitelný – samozřejmě s pomocí kostymérů a maskérů). Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že přílišná doslovnost a přehnaná dramatičnost tohle všechno zbytečně shazuje.