Až přijde oheň (2019)

Oliver Laxe nazval snímekO que arde–To, co hoří. Přítomnost. Nejde o minulost - zda je Amador žhářem domněle, nebo fakticky, ani o vidinu budoucího požáru. - Co tedy plane, teď? - Čím hoří mlčenlivý Amador (ten, který miluje), kumpáni, co se ho snaží vtáhnout do života vsi, sveřepá matka, veterinářka, každý jeden z očividně semknuté komunity vesničanů.. a nemocná kráva, které se zadíváme do očí za CohenovySuzanne– láskou, křivdou, odpuštěním, vinou, přijetím, bolestí, samotou, strachem… A všechno to hoří naráz. Oheň existence, neustále živý, pohyblivý, sálající, zároveň stravující, beroucí; láskyplný a destruktivní. Vyvstává a děje se. Teď. – Z rozhovoru s OL:S každým dalším filmem si uvědomuji, že strach a kontrola jsou jen iluze – že situaci, ve které se nacházíte, vybral sám život. Je to, jako byste se museli téměř úplně oddat tomu, co od vás život žádá, abyste vůbec dokázali natočit dobrý film. Je to trochu děsivé a nesnadné to ustát.*

Před týdnem, možná před dvěma, jsem byl na kafi varován, že na tvorbuOlivera Laxehomusí být člověk připraven. A ačkoliv mě tento španělský hipík, který pár týdnů zpátky zaplnil španělská - především ta galicijská - média s rozhovory o novém snímkuSirataspirujícím na Oscara (či Goyu) (a na který se A nechtělo jít, asi spíše kvůli nezájmu o téma, byť tvrdila, že proto, abychom neopouštěli brzo markyinu přednášku o Uruguayi, tudíž jsem ho ještě neviděl - zde byla možnost v Kinodvoru, ale slovinské titulky jsem si už kdysi zažil uTheBanshees of InisherinneboCerdity, zde tedy radši využiji excusas de carecer de tiempo libre, což je pravda). Moje první seznámení s Laxem bylo tedy až nyní prostřednictvím O que arde a nemohu říct, že bych byl zklamán, pohoršen či znuděn, protože jsem dostal přesně, co jsem čekal - pomalý meditativní záblesk galicijského života. Cením především výpravnost, ta nutně není velkolepá, jelikož se soustřeďuje na nepříliš velký výsek oblasti Luga (soudě dle espézetky auta a well, kompletně celého motivu, který tak nějak prezentuje tuto provincii, která rozhodně je pro starý), její pompéznost vyniká v záběrech na nekonečné kopce a eucaliptové lesy Galicie, potvrzující moji ideu, že písnička UxíiGreen Godje o této zázračné zemi). V druhé polovině pak výprava skutečně zvlčí a epické zachycení něčeho tak zdánlivě obyčejného, byť ne častého, překoná kdejaký epický blockbuster - bavil jsem se u myšlenky, co všechno Laxe při natáčení zapálil, aby kýžených záběrů dosáhl. Snímek pro mě nutně nestojí jen na uzavřenosti a odtažitosti propuštěného žháře, jakkoliv jeAmador Ariasv roli přesvědčivý - i znepokojující podobou sJoaquinem PhoenxiemzJokera, by the way, snímky jsou ze stejného roku), ale především na jakési prezentaci duše galicijského člověka (byť se to může zdát stereotypní, což je, copak však nevychází většina stereotypů z nějaké skutečnosti?) - ostatně když jsme překládali Los Farsantes, galicijský přízvuk postavy Merche (o níž se mimochodem ve hře říkalola que vivía en Lugo) měl indikovat jakousi uzavřenost, melancholii, nutnost sebeshazování - z čehož si pak dělá prdel i Manuel Núñez Singala v Instrucións para tomar café, kde ve svých návodech jak působí galicijsky mimo jiné doporučuje: "Aprenda a avergonzarse. Desprécese. Menoscábese. Desdéñese. Maltrátese. Vilipéndiese. Humíllese con frecuencia. Non perda a práctica, menosprécese.", jinde pak: "É máis, esfórcese por tirarlle algún defecto. Cun pouco de vontade darase conta de que a perfección non existe." Přes nádech stereotypu bych tedy řekl, že i Laxe zde jakýmsi způsobem vyjadřuje svéráznou povahu španělského severozápadu, jakkoliv nelze vůbec unifikovat, generalizovat, zohlednit (ostatně je tu i scéna s nabízením kávy, jakoby od Singaly opisoval :D ). Mimo duši člověka tematizuje i duši země, duši krajiny (vzletně řečeno, to mi jde, co?), nikoliv jen již zmíněnými záběry, ale především titulní tematizací požárů (které jsou i zde, ve španělské oblasti, kde je mlha občas i v létě, naneštěstí velkým tématem), dále pak dalšími environmentálními problémy: eucaliptos son unha plaga, jak vyjadřuje Amador, protože ostatně tyto invazivní stromy se celkem efektivně podílí na vysoušení galicijské krajiny a erozi. Z nějakého důvodu nechybí ve filmu o Galicii zmínka Santiaga v podobě televizní reportáže, z níž jsem asi poprvé pochopil, že ta Berenguela, o níž zpívá A casa da xente:unha cidade eterna, onde canta Berenguela, není leónská a kastilská královna, nýbrž zvon v Apoštolově katedrále. Nemluvě pak ani o tom, že snímek je natočen v galicijštině, nikoliv té kodifikované z roku 1982 (z NOMIG), nýbrž lidové, neformální, občas se mísící s kastilštinou (a celkem zábavně v titulkách, které jsem měl k dispozici kastilské, naopak, e. g., když tam titulkách namístovamos a vernapsaliremos viendo), zároveň obsahující nepříliš známé či dokonce lidová označení (e. g. dub pyrenejský, v galicijštině cerquiño nebo carballo cerquiño, je zde Amadorem pojmenován jakorebola- bližší ke kastilskémuroble). Vzhledem k tolika lokálně zaměřeným motivům působí využití Suzanne odLeonarda Cohenaaž nepatřičně, byť jsem byl během dané scény hypnotizován milovanou písní a byl jsem schopen překousnout i předlouhou scénu narubiu galegu, která dost žoviálně, zároveň však vážně a citlivě, přibližně ve styluretrancakontrastovala a korespondovala s mystickou milostnou písní. Skrze tento můj verbální výblitek by šlo předpokládat, že se mi snímek nekriticky líbil, nutně tomu však tak není. Užil jsem si ho především pro nostalgii ke krajině a pro nastavení k pomalejšímu filmu, s nímž jsem k snímku přistupoval, nicméně jsem si vědom, že tímto je ze mě možná modelový divák a že to ostatní ne nutně ocení. Zároveň i mně přijde uzavřenost snímku - podobná té Amadorově, s nímž v podstatě splývá - jako škodlivá, takovýBuñuelzvládne mnohem víc točit ty své pseudodokumenty koukavěji, dokonce i úroveň záběrů má vyšší, jakkoliv Laxe staví úroveň vysoko. Snímek tedy cením pro výše zmiňované, zároveň však nutně nedoporučuji, pokud nemáte koule zjistit si o nepříliš poznaném koutu Evropy něco víc těžce nepřístupným způsobem (což o tom, takový masochismus není někdy od věci).

,,ABY SI ŽILA NA VIDIEKU, NEMUSÍŠ ŠTUDOVAŤ VYSOKÚ." __ Pekne zachytené prostredie Galície a skvelá minutáž, spolu s autenticky zahraným predstaviteľom Amadora, akýmsi mixom Alana Rickmana a Roberta de Nira sú najväčšími prednosťami komornej drámy, ktorú som sledoval aby som spoznal filmografiu  režiséra vynikajúcehoSirat.Vrcholom je samozrejme scéna požiaru, pri ktorej som sa zamýšľal nakoľko bol filmársky nakrútený alebo prebratý odinakiaľ. Kameňom úrazu je tu akurát pomerne nejednoznačný záver vyznievajúci, že nech už sa požiar stal akokoľvek, niekto zaň musí niesť zodpovednosť. (203. hodnotenie, 14. komentár k filmu)

Nikdy nie je začať nový život, hlavne vtedy, keď sa vrátite z basy do malej dedinky, kde vás všetci poznajú (a vôbec vás nemajú rád). Atmosféra filmu je budovaná dobre (a hlavne jemne). Pocit toho, že celé to smeruje k niečomu väčšiemu, sa postupne zosilňuje. Amador Arias pomocou svojej mimiky nahradí tie časti hereckej hry, ktoré mu chýbajú. Veľké vyvrcholenie príbehu aj emócií jednotlivých postáv sa však nekoná, minimálne nie v takej forme (a hlavne nie tak viditeľne), ako by sme očakávali. Pri záverečných titulkoch v hlave diváka spíš zostane nejednoznačný záver a zopár krásnych obrázkov z lesa. Tento film s daným príbehom a so zvolenou formou by mal atakovať vyššie úrovne – nestalo sa tak.Osobné hodnotenie:71% (***)

Myšlienka toho, že keď raz urobíte blbosť, nesie sa to s vami celý život nech sa už zmeníte akokoľvek. Festivalovka, ktorá napriek nízkemu rozpočtu prinesie naozaj zaujímavý herecký výkon hlavnej postavy, hoci na výraz pastiera kráv s bezdomoveckými tendenciami nie je potrebné toho umenia až tak veľa.