Automat na přání (1967)

Film Automat na přání je vlastně jakýmsi kinematografickým holdem dětské představivosti, touhy po dobrodružství a v neposlední řadě i touhy po vykonání něčeho velkého a slavného. Zato dospělým nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Dále je třeba ocenit, jak tvůrci filmu pracovali s barvami. To bylo něco na svoji dobu úžasného, zejména když uvážíme, že barevný materiál byl drahý a vzácný (a na filmy pro děti a mládež se používal spíše výjimečně). Tak třeba pohledy do kaleidoskopu jsou přímo kouzelné, zvláště pak ve spojení s filmovým trikem. Ovšem nejvíce mě pobavila scéna z vězeňské cely, kde je na pozadí slyšet píseň Karla Gotta C’est la vie, načež dozorce vzkřikne:„Ježíšmarjá, já zapomněl vypnout oblbovadlo!“No, představte si, že byste měli dokola poslouchat„C’est la vie“– to už by nebylo oblbování, ale přímo rafinované mučení...

Surrealismus pro děti a mládež? Josef Pinkava mě přesvědčil, že existovat může a také mě v jeho originálním autorském podání velice bavil. Pinkavovy filmy z této éry (Mlčení mužůčiKapitán Korda) mám rád a ač tenhle kousek z jeho tvorby dost vybočuje jak fantasy / sci-fi žánrem, tak netradiční francouzskou koprodukcí, ten duch Pinkavovy poezie dětského světa zůstal zde hezky zachován. Z reality v podobě povinné školní docházky a také socialismu plného fízlů a soudruhů se skrze dětskou fantasii dostáváme plynule k barevně i náladově pestré procházce novým, snově laděným dobrodružstvím. Poetické záběry z přírody se krásně střídají s trikovou poezií pohledů do kaleidoskopu (ty jsou opravdu nádherné!), funguje i prolínání asociací během dění na jedném místě. Když se po zatčení kluků policejní místnost postupně měnila přítomností tabule na školní třídu a záhy ještě na věznici plnou cel, cítil jsem se uAutomatu na přáníuž nějakou tu dobu jako v nějakém roztodivném snu, ve společnosti vybraných žáků ze své třídy. :D Přes místy naivnější děj jsem se od počátku (se zřetelem na cílovou skupinu) přenesl a navrch si zas užil satirické narážky věnované dospělým, zejména v souvislosti s karikaturní postavičkou muže zákona v uniformě (dle všeho komisaře, ředitele věznice i dozorce v jedné osobě?). Když se rozpoutá mezi ním a dvojicí dětí malý souboj, nechybí ani akční útěk, přestřelky, výbuchy... a uprostřed všeho i zpívající kostra! Jeden ze slavných hitů Karla Gotta ze 60. let zde dostal na chvíli nový, přímo groteskní rozměr! :o) Pinkavova „Země fantazie“, odvíjející se z úvodního motivu mezinárodní technické výstavy a nového vynálezu stroju plnícího přání, není pro mě zcela dokonalá, ale podmanivá i zábavná určitě ano a zavítal jsem do ní velice rád.[75%]

Celkem nudný film. Děj to pořádně nemá, oba kluci sice hrají uvěřitelně, ale připadali mi otravní a všechny ty fantazijní věci mě taky nebavily. Navíc to nadměrné používání kaleidoskopů mi lezlo dost na nervy. Sice to teda místy bylo halucinogenní, ale pořád míň, než třeba Bizon. Jediné, co zde bylo zajímavé, byla ta příroda a samotný ten automat na přání, jinak asi nic. Navíc ten konec byl hodně nijaký a dost nahodilý, až mi připadalo, že jsem celou dobu koukal na nějaký nepovedený experiment. Ale ona to hlavně byla strašná nuda, která se snaží zaujmout fantazií, ale když nezaujme tou, tak pak už nemá čím. 2*

Psychedelický hippie film pro děti. Tady buď někdo experimentoval s drogami, nebo scénář psaly samy děti a tvůrci se při natáčení stejně zhulili. Protože velkou část filmu tvoří různé krasohledy, barvičky, kuličky, přebarvené záběry přírody. Vážně mi to nepřišlo jako dětská fantazie, protože i ta má nějaká pravidla a určitý příběh. Tady sledujeme dva otravné, vlezlé a podle všeho pěkně oprsklé kluky, kterým nevadí nějaká ta zlodějna nebo něco zničit, zdá se. Nejdříve na brněnských veletrzích v době jejich strojírenské slávy snědí, co mohou, a sesbírají hromady prospektů (což tedy my kluci jsme tam taky sbírali prospekty, i když ne asi v takovém množství). Pak se přesuneme do vesnické školy, pak opět na veletrh, kde se najednou objeví jakýsi stroj na přání, a opět na vesnici, a znovu veletrh, a najednou kluci sedí v raketě do vesmíru, a pak jsou zase na louce, kde dědeček zalévá slunečnice a má psa a hlídá raketu, a jsme na půdě, a u rybníka, honí je hajný, a ve velkém skleníku se zeleninou je vyhmátne americká tajná služba a zavře je na hradě Pernštejn do vězení a... jo, i na toho medvěda se samopalem dojde. A na závěr klukům zahrajeme hezkou písničku. Mně by ani tak nevadil pokus o fantazii, kdyby to odněkud někam šlo, kdyby scény měly nějaký význam nebo kdyby některé věci byly alespoň symboly něčeho, ale tohle je takový film fantazie-pro-fantazii, který nemá ani nějaké vyznění, ponaučení, zamyšlení, pocit, nic. Jako když nastoupíte do autobusu, sledujete, jak se mění osazenstvo během té půl hodiny jízdy, a nakonec vystoupíte. Btw, na svou dobu to musel být docela drahý film - maketa rakety v životní velikosti, využití vrtulníku, samopaly...

Medvěd se samopalem, co vypadá jako Chewbacca? Představa v představě plynoucí z představy? Karel Gott zpívající stále dokola C'est la vie a ve vězení tím mučí vězně? Nádherné šílenství, u kterého si nejsem jistý co vlastně byla realita... ale ono je to přece jedno. (zajímalo by mně, jestli film neměl problém s distribucí, když si na tolika místech střílel ze socialistických frází a dokonce i májového průvodu:)