Anděl u moře (2009)

Není to nudné, jak tu někteří píší, jen je třeba mít trochu vhled do psychických poruch. Mě naopak přišel snímek velmi poutavý a moc jsem chlapcovi držel palce a o jeho tatínka jsem se velmi bál. Nakonec, všichni musíme být vděční hlavně za to že jsme zdraví, protože to je to co si za peníze nekoupíme. Scénka s kočkami pro mě byla šokující, ale myslím že takové má správný film obsahovat, protože pak je snadněji zapamatovatelný....

Abych řekla pravdu, tak jsem hodně tápala. Například jsem vůbec nepochopila, co se děje s otcem, ale pokud to byla tak silná deprese jak jsem měla možnost vidět, tak nechápu, proč by se neměl léčit. Reakci syna jsem zase naopak naprosto chápala a možná je to i taková morální facka pro ty, kdo to prožívají, že jejich stav a mluva může mít velký dopad na některé jednotlivce, nota bene dítě, které vůbec nevědělo, která bije. Jinak mám dost rozporuplné pocity, protože mě spoustu věcí míjelo, zdálo zbytečných, ani ryba ani rak a to mám filmy s psychologicky šmrncnuté moc ráda. Vůbec jsem nevěděla jak to mám hodnotit. Ale ten klučina byl moc prima kluk a hrál to moc hezky.

Musím se přidat k těm, kteří z tohoto filmu radost nemají. Nejenže je silně, opravdu silně depresivní, ale vlastně ve mně vzbudil dojem, že je v pořádku vydírat vlastní děti. Možná se snažil o opak, ale to mi uniklo. Autoři tam totiž záměrně či nezáměrně přimíchali rivalitu otcovské a mateřské autority, která vyznívá pozitivněji směrem k otci, který má se synem vlastně celkem hezký vztah. Kazí jim to "jen" jeho duševní choroba. Matka se na můj vkus málo snaží něco změnit, naopak žádá vysvětlení nestandardností spíš po synovi, než po svém vlastním životním partnerovi. Sice se zdá zničená nastalou situací, ale vše řeší odchodem až na konci filmu. Manželovu nemoc tlumočí synovi jako zaneprázdněnost. Ale děti nejsou hloupé. A už vůbec ne ve 12 nebo kolik má Louisovi být. Na jednu stranu to mohlo být zajímavé téma - jak řešit problém se členem rodiny, který je očividně psychicky nemocný, ale odmítá léčbu - nicméně by v hlavní roli nesmělo být dítě. I když je jeho představitel sebešikovnější. Zde Louis jedná málem jako dospělý, ale v reálu už by se dávno sesypal, pokud by v matce neměl žádnou oporu, jako zde. Každopádně v jakékoliv podobě by film zůstal depresivní.

Jeden z nejděsivějších snímků co znám. Noční můra, jak ostatně pojmenoval i sám režisér. Film, který není snadné pochopit. Tak jako se dá těžko pochopit trýzeň způsobená psychickou nemocí, kterou zažívá nejen nemocný otec, ale právě i jeho malý syn. Nepochopitelné jednání. Věci, které se dějí, ale nikdy by neměly. Slabost otce a síla syna, jeho lásky. Krutý film jako život sám – na povrchu tak trochu nuda, neznámý konec, ale snad i naděje!?

Bavilo mě to, hlavně taková ta nedořečenost, kdy divák neví proč, co a jak a film nutí diváka si domýšlet nejrůznější teorie. Dále bych pochválil slušnou hudbu a výtečného Oliviera Gourmeta, který se na tu roli svým podivným ksichtem hodil jako ulitý. Co však film hodně shazovalo dolů, byly ty neskutečně klišovité a trapné metafory-potápějící se syn s harpunou, pobíhající andílek-to si fakt rejža mohl odpustit. A ne, není to pokračování Anděla na horách po 50ti letech :).