Aimee a Jaguár (1999)

Celkem dost scen mi prislo dejove tak nejak neukoncenych. Coz byla jedina vetsi vada na krase. Jinak jde o dobre natoceny film se zajimavym pribehem z Berlina behem druhe svetove valky. I pres nijak nakladnou vypravu je skvostne vyobrazena atmosfera te doby, cela rada vybornych scen a dialogu. Pekna hudba a v neposledni rade okouzlujici Maria Schrader.

Nechápu vysoké hodnocení. Děj je nudný, sledujeme seznámení dvou ženských skrz ženskou třetí (ta jediná je opravdu pěkná) a kromě menšího zobrazení situace v Berlíně na konci války (je tam dobře popsané, že to je divná doba, na ulici umírají lidé a uvnitř se tančí) tam není nic zajímavého. Dialogy mezi ženami a pochopitelné odmítnutí jejich vztahu (pochopitelné myslím dobou, kdy k němu došlo) nejsou dostatečně zajímavé, erotice se režie sice nevyhýbá, ale kromě focení v ateliéru vlastně ani žádná není. Obě hlavní postavy na mě působí spíš jak štětky, neustále vykuřují a jsou to prostě Němky. Film jsem si kvůli něčemu vyhledal a dlouho jej odkládal, už si ale nevybavuji, proč jsem jej chtěl vidět.

Natočeno je to pěkně, což o to. Prvně, o símku by současní gender jedinci zřejmě řekli, že "podporuje tradiční stereotypy o ženách" (existuje dnes vůbec prázdnější fráze?). Ve filmu se neděje nic moc jiného, než že hrdinky řeší své emoce a na základě nich dělají iracionální rozhodnutí. Zároveň nosí absurdně stylové oblečení (samozřejmě často se střídající), až si člověk skoro vzpomene na Sex ve městě. Efekt snímku má vznikat převážně dojetím z toho, jak city přemáhají postavy natolik, že obětují opatrnost vůči obrovským rizikům. Dílo vlastně překvapivě stojí někde v tradičním romantismu 19. století. Od toho se pak odvíjí dramaturgie, která je taky tím jediným, co mi skutečně vadilo. SPOILER! Jedná se spíš o subjektivní výtku, ale mě prostě nebaví filmy u kterých víte jak skončí a postavy tomu hloupým chováním jdou naproti. K čemu se prožíváním šťastných momentů identifikovat s někým v okamžiku kdy už víte, že se to děje jen proto, aby se posílil dopad následného utrpení. Přistupovat na emocionální vedení příběhu je v takovém případě imho trochu masochismus.

Je pravda, že mi dlouho trvalo pochopit kdo je kdo a kdo s kým, ale na skutečném dojmu z filmu to příliš neukrojilo. Téma války a zakázané lásky je dost silné samo o sobě, nikdo by to zažít nechtěl. Těžko si dnes představovat, jak silný musel člověk být, když dovedl pro lásku obětovat celý svůj život, a to doslova.. Fascinující příběh židovky a manželky nacisty, u kterého od začátku víte, že nemůže dopadnout dobře a přesto doufáte až do konce.

Je dobře, že se na tenhle film nešetřilo s medvědema, protože i mě, člověka co si na filmovou romantiku moc nepotrpí tahle lesbí láska dostala. Ostatně když se do sebe během války uprostřed nacistickýho Německa zabouchne židovka a žena nacistickýho důstojníka má to grády už ve svý podstatě. Max Färberböck velmi směle prostřídával záběry lásky a štěstí s nálety a bombardováním spojeneckých vojsk, ovšem to všechno nic není proti famoznímu výkonu Marie Schrader ta tu židovskou holku plnou života, dychtivosti a emocí zahrála na jedničku s hvězdičkou, vlastně s medvědem. "Já nechci žít na věky, já chci žít teď" .