A Portuguesa (2018)

Výtka pomalého tempa anebo nudy tu není na místě, film je právoplatným dědicem estetiky Manoela de Oliveiry. Výjevy jsou koncipovány spíš jako obrazy či výjevy, než jako něco narativního, dramatického. Drama se odehrává mimoděk mezi nimi, někdy ve slovech, jindy prostě v posunu do další situace, která je sice sama o sobě dramatická (hádka manželů, zdecimované vojsko), ale je pečlivě podána opět jen jako živý obraz. Co z tohoto vybočuje, jsou zvířata (skvěle sejmutá) a ústřední figura Ingrid Caven, která je už svým oblečením mimo časoprostor filmu. Ač je výmyslem scénáristky, kongeniálně zobrazuje Musilovu „nadstavbu“, „nesamozřejmost“, se kterou svou středověkou baladu napsal: i tam je zřejmé, že příběh (anebo snad opět situace, protože i u něj jsou do děje vkládané neústrojné momenty na způsob jakýchsi emblémů – ať jde o vlče, kočku anebo pána zdolávajícího útes), že příběh sám o sobě není tak podstatný, že jde o „vyšší hru“. A v téhle hře je Caven průvodkyní: je snad zestárlou paní domu? Clara Riedenstein je nádherná – nemusí hrát, stačí její úsměv. Ale myslím si, že ne: v příběhu se spíš jedná o podoby mužství a ženství a jejich vzájemnou mučivou přitažlivost a ničivost.(17.02.2026)

Na tento film jsem byl dobře připraven (tři "ženské novely" -Drei Frauen, 1923 - Roberta Musila znám z originálu i překladu, nedávno jsem poslouchal i rozhlasové čtení.) Obrazové zpracování Rity Azevedo Gomesové (mnohkrát jsem již upozorňoval na sílu současných ženských režisérek) přineslo další (a možná chybějící) dimenze: tu portugalskou a tu ženskou. Myslím, že by s tím byl i Robert Musil více než spokojen. Nepostižitelnost a nevyzpytatelnost nové paní domu - známe vůbec její jméno? forastera (cizinka), herética (kacířka), lusa (Portugalka), na rozdíl od primitivnějšího, ale zásadovějšího pana von Ketten (dle českých titulků Pána okovů, byť "okovy" pojem "řetězy" příliš zužuje) - a její přitakání všemu živému a příjemnému, by mělo či mohlo zapůsobit i na diváka nejen jejím optimismem, ale i změnou pohledu na středověk; nikoli jen křik a pláč, nýbrž i usebrání se, prožívání daného (okamžiku), schopnosti trpělivě čekat... Přestože film trvá více než dvě hodiny, skládá se jen z několika "pláten", skvěle komponových nejen ve tvarech a barvách, ale i v dialozích, písních i pohybech, tedy ve všem, čím se dobrý film, který nás nechce nachytat na sex a násilí (tj. akci), vyznačuje.(16.11.2021)

Umrmlaný poetický epos, taký lajnový, že to bolo priam katastrofálne ospalé . Prebudenie
nastalo vždy, keď dvorná speváčka začala očarujúco nôtiť. Opäť po dlhom čase ničoty došlo
opätovnému uspatiu a prebudila ma opäť dvorná speváčka a presunula do fázy ďalšieho dejstva
lajno deja. Že vraj som prišiel o máchanie sa v sudoch. Potom po ďalšej lajno scéne prišla
pompézna audiencia medzí dvorovými hovnami, keď prijala pani hradu jej brata. Po ďalšom trmácaní
sa dovliekol z bojovej výpravy, umierajúci lord Von Kretten, na uštipnutie špeciálnou muchou. To už prišiel na scénu rozospatý Biskup a so svojimi múdrosťami, priam ohúril celé to prítomné šľachtické torzo. A zase ďalšie uspávacie scény, zachránila opäť dvorná speváčka. Vďaka tomu som nepredrbal záver, ktorý bol aj tak o ničom. Výprava a kostýmy boli snáď stráviteľné, ale pre výsledný verdikt to nič nezmenilo.(23.08.2020)

V tomto historické dramatu o ženě plné života  je něco nevyslovitelného. Postihuje složitost vztahů. Sledování vyžaduje pozornost. Každá scéna je pečlivě připravena a barevně připomíná renesanční malíře.(30.06.2021)

Zasvěcený komentář:https://www.elantepenultimomohicano.com/2019/04/critica-la-portuguesa.html(11.02.2020)