A dýchejte klidně (2018)

Po čtvrtletním filmovém půstu rovnou do sociálního severského dramatu, které lehce dojímá a způsobuje naštvanost vůči světu, zároveň pokládá otázku, zdali za všechno to ukrutenství v životě si mohou postavy samy, nebo je to věc pokřiveného kafkovského byrokratického systému, ve kterém se deportuje jak při půlnočních nájezdech NKVD, nebo snad věcí podělané a neodhadnutelné náhody. Očividně asi od všeho trochu. Bohužel, jak podotýká ve svém komentáři kolegaOthello, film je plný scénáristických berliček. Vím, že film je z principu lež a že Island má celkově stejný počet obyvatel jako Brno, takže jsou tam všichni bratranci a sestřenice, co se znají, ale aby se naše hlavní protagonistky takto jakoby náhodně potkávaly napříč filmem, to uráží i mě jakožto člověka, který si ve filmech spousta věcí nevšimne. Vlastně je to celé taková inkluzivní pohádka.

Nie každý islandský film sa kochá v krásach tamojšej krajiny. Vlastne takých ani príliš veľa nepoznám. Ide skôr o dva príbehy v jednom filme, ktoré sa určitým spôsobom prepoja, ale skôr tým, že si obe ženy navzájom pomôžu v každodennom živote. Pričom každá z nich má vlastné ciele, za ktorými si celý čas ide. Zaobídeme sa tu bez humoru, ale zase extrémna depresia to tiež nie je, s postavami sa rýchlo zblížime. Za záverečné dvojité "thank you" dávam o hviezdu viac, tvorcovia našli perfektný spôsob, ako svoj film ukončiť. Dokonca sa vyhli aj klišé polaritného porovnávania kvality života domáceho obyvateľstva s imigrantmi, obe ženy sú proste na tom viac menej rovnako zle.

Ano, film měl všechny povinné náležitosti, které současná progresivistická EU kinematografie vyžaduje: LGBT, multikulti.... samozřejmě nesmí chybět hodnotově vyzrálá postava s africkými kořeny udělujíc morální lekci většinově bílé  postavě snízkými a nehodnotovými postoji(jak jinak, že) tak, jak to vyžaduje Netflixová  produkce (bohužel už nejen ona, protože mor se rozlézá). Když jsem v úvodu uviděl logo Netflixu, váhal jsem, jestli do toho jít. Teď už vím jistě, že jsem vskutku udělal dobrý počin, když jsem Netflix zrušil.

Takový je život. Poutavé příběhy, co se obou hlavních rolí týká. Vyústění jsem ale čekal jiné, třeba že najdou kličku a pokud budu partnerkami, nebude možné Adju deportovat. Tohle mi přišlo trochu nečekané, jakoby neexistovala evidence kdo kam odletěl a na jaký pas? Ale nechci jen pomlouvat, bylo to velmi pěkně ale hlavně poutavě a reálně natočeno, to je velké plus.

Tak tohle byl skutečný zážitek. Nenápadný film, pomalý, s velice úspornými dialogy, které spolu s mimikou a gesty dokázaly dokonale vyjádřit vše. Hluboce humánní. Sice smutný (i díky depresivní islandské krajině) a přece kdesi v hloubi laskavý a potěšující. Na téma universální lidské sounáležitosti. Navíc, obě hlavní představitelky to své hrály naprosto úžasně. A Kristín Þóra Haraldsdóttir zde byla svými výrazy tváře, vyjadřujícími její vnitřní pocity, přímo fascinující .....