Znovu Paříž (2022)

Strašne málo hodnotení i recenzií vzhľadom na to ako kvalitný film to je. Téma teroristických útokov je pomerne divácky vďačná, tu sa však venujem postavám, ktoré si útokom prešli a prežili ho. Herecké obsadenie je veľmi dobré, navyše výkony sú veľmi civilné a presvedčivé. Film má výbornú atmosféru, pôsobí veľmi realisticky a vôbec nenudí ani v scénach kde sa nič nedeje. Scéna teroristického útoku je krátka, ale maximálne realistická a doslova nervy drásajúca. Francúzi natočili veľmi vydarenú psychologickú drámu, na ktorej by som toho veľa nemenil. 80%.

Scenáristka a režisérkaAlice Winocourve svém filmu velmi citlivě zpracovala téma terorismu z pohledu traumatizovaných obětí útoku. Až tak, že to člověka vezme za srdce a s blížícím se koncem možná i rozpláče. Vůbec si nedovedu představit, co bych dělala a jak bych se zachovala já, kdybych se ocitla v podobné situaci jako hlavní hrdinka. KaždopádněBenoîtu Magimelovibych asi taky neodolala a s chutí podlehla jeho šarmu. (75%)

Trochu nerozumiem tomu pátraniu po tých udalostiach, keď ľudský mozog pracuje tak, že zabúda príliš traumatizujúce udalosti, aby sa z toho človek nezbláznil. Ale možno nie u každého je to tak a hlavnej hrdinke to pátranie a pravda prinášali úľavu. Film je to citlivo natočený, aj s malou pointou, ale nie celkom určený pre mňa, preto iba priemer. ––––Nevedel som, čo povedať. Hanbil som sa, že ja žijem.

Samotný atentát je vyřešen za pár minut, přesto mu napětí, ani více času nechybí. Jde především o pozdější skládání střípků, stále se opakující myšlenky a hledání odpovědí na několik otázek. Odpovědí, jenž by mohly pomoci v boji s posttraumatickou poruchou, kterou Alice Winocour dokáže podat stejně dobře, jako Virginie Efira v hlavní roli. Překvapilo mě, že zrovna opakovaný pobyt na místě může být ku prospěchu, ale minimálně ve vzpomenutí si to smysl dává. Mia tu však nenalézá pouze pochopení, ale i osočení. Pozdější přiznání je jednou z nejlepších scén, stejně jako to v soukromém životě, které na vzniklou situaci hází úplně jiné světlo a někdo má jistě nad čím přemýšlet.

Tento film veľmi dobre ukazuje, čo sa stane po udalosti, ako je tá z novembra 2015 v Paríži: život jednoducho nemôže byť rovnaký ako bol po teroristických útokoch. Tí, čo prežili, sú prenasledovaní tým, čo zažili, a cítia sa hlboko spojení s ostatnými ľuďmi, ktorí prežili, mnohí z nich cítia nutkanie znovu navštíviť bistro, kde sa to stalo, a pochopiť, čo sa stalo. Táto skúsenosť je pre niekoho taká hlboká, intímna a posúvajúca, že v podstate vytvára novú rodinu, pozostalých, na úkor existujúcich vzťahov. Hlavná postava sa pristihne, že sa snaží rozpamätať, čo sa stalo, čiastočne preto, že je obvinená z toho, že sa v momente útoku zavrela na záchode a odoprela úkryt ostatným, ale aj čiastočne preto, že sa nemôže s priateľom pohnúť ďalej. Medzi traumou, posttraumatickou stresovou poruchou (vykreslená veľmi pútavým spôsobom) a jej snahou poskladať veci dokopy, objavíme aj nádej a ľudské spojenie, a toto je jeden z tých filmov, kde postavenie nevery funguje. Musím ešte pochváliť réžiu a hlavne scénu pred útokom a prebiehajúci útok, tieto scény sú natočené s naliehavosťou a dusnou atmosférou. 7,5/10